Google+

pátek 16. září 2016

Fotoknížka aneb Permanentní albíčko pro babičku

Babička měla v létě narozeniny. Už asi dvacet let naše babi všem tvrdí, že je jí 80, ačkoli má ještě k těmto kulatinám pár let. Naše babi je totiž hrozné zlobidlo. Říká se, že staří lidé jsou jako malé děti a je to pravda. Jenomže, malé děti poslouchají mnohem lépe. I radost se jim dělá o trochu lépe. Nevím, jak vaši prarodiče, ale moje babi nikdy nechce žádné dárky a jedinou radost má při tom, když nás pozoruje, jak se ládujeme jejími knedlíky. Jejím vysněným narozeninovým přáním by bylo to, abychom každý snědli na posezení 100 knedlíků a ještě si chtěli přidat. Jednou z věcí, kterou podle mě mají rády všechny babičky, jsou fotky. Vzpomínám na doby, kdy jsem jako malá musela sedět u stolu se všemi tetičkami a prohlížely se černobílé fotky všech pratet, které jsem už nezažila. Černobílé fotky mě v dětství nikdy moc nebavily (nebavily mě vlastně žádné fotky, jen ty, na kterých jsem byla já). K fotkám taky patřila poznávací soutěž, kdy mě babička následně zkoušela z toho, kdo je kdo. "Vždyť to je přeci teta Anča když jí bylo 14, to přeci poznáš podle nosu, který má po strejdovi Pepíkovi." Na fotografie ani společné prohlížení momentek jsem nezavrhla, dokonce mě každým rokem baví víc a víc, protože už se nemusím stresovat z toho, že ani na milionté nepoznám tetu Anču, ale dokonce se můžu babičce za tyhle řeči i trochu smát. 

Zdroj
Když jsme letos vymýšleli, čím babičku obdarovat, napadla nás fotoknížka. Miluju tvoření fotoknížek. Nebo takhle, výroba fotoknih je proces, u kterého trávím dlouhé hodiny, nadávám, přehazuju stránky, přidávám a otáčím fotky a celá utahaná chodím spát s pomyšlením na vhodné rámečky a pozadí. Tajně přesahuju i přes doporučené vyznačené oblasti stránek a každé zmáčknutí čudlíku "odeslat k výrobě" je pro mě adrenalin. Zatím mám na kontě asi 10 fotoknih a všechny se povedly (musím to hned zaklepat). První fotoknihu jsem vyráběla tak před šesti sedmi lety a byla pekelně drahá (na dnešní poměry). Platila jsem za ní skoro dva tisíce (!!!) a to ani nebyla moc velká nebo tlustá. Fotokniha se dá v dnešní době pořídit za zlomeček takové ceny. V té době ale fotoknihy v ČR teprve začínaly a konkurence nebyla tak veliká. Kdo je stejný milovník tvůrčích procesů a originálních dárečků, tomu bych doporučila sledovat různé slevové programy a akce, které často nabízejí samy portály, přes které se dá fotokniha vyrobit.

Naší babi jsme se tedy rozhodli vyrobit "permanentní albíčko". Slovní spojení "rozhodli vyrobit" u nás znamená to, že někdo vymyslí nějaký skvělý nápad a realizace je pak na mě. Tak jsem dlouhé hodiny procházela a třídila fotky. Předtím, než začnu vyrábět fotoknížku, fotky vždycky roztřídím do složek (společná rodina, kočky, kytičky, domečky...) aby se mi pak při tvorbě lépe pracovalo. Zásadní je pro mě i složka "použité", protože při dvacáté fotce už bývám zmatená a nerada bych nějakou fotku použila dvakrát. 

Portálů pro výrobu fotoknih je strašně moc. Má oblíbená stránka se jmenuje Fotoknizky.cz. Nejenom, že na mě zdrobnělinka v názvu působí pozitivně, ale jsem spokojená s jejich jednoduchým online editorem pro výrobu fotoknihy, komunikací a rychlým dodáním. Osobně mi trvá docela dlouho, než dám jednu fotoknížku dohromady (klidně i 14 dní), takže pak docela tlačím na rychlost výroby a dodání. Výroba fotoknih a jejich doručení trvá zhruba 7 dní. Jako zkušený fotoknihař taky vím, že velká fotokniha A4 s 20+ stranami by neměla stát víc jak 600 (ta moje první byla takový podivný čtvercový formát s 18 stránkami za obrovskou cenu. Nad takovými už dneska ohrnuji nos).

Fotokniha z vlastních fotek udělala babičce obrovskou radost. Nejvíc ji potěšily fotky ze společných oslav, při kterých všichni sedíme u stolu a cpeme se nějakým babiččiným kulinářským výtvorem. Speciálně u jedné fotky, kde mám otevřenou pusu a na cestě lžíci s polévkou, se babička obzvlášť rozradostnila slovy "No jó, knedlíčková, tus ty vždycky měla ráda." Když babi zabalený dáreček otevřela, nejprve byla trochu překvapená. "To je nějaká divná knížka," říkala. Potom si všimla známých tváří na fotografiích. "Tak tys konečně vydala knihu?" byla její další otázka. Následovalo vysvětlování toho, co to je fotokniha a uklidňování, že se tahle knížka opravdu neprodává v knihkupectví a nikdo jiný si naše společné fotomomentky nepořídí. "Takže to je takové permanentní albíčko?" uzavřela babička konverzaci.

Fotokniha je pro mě v dnešní době vlastně jediný způsob, jak dostat fotky z digitálu na papír, jak těm virtuálním momentům vlít život a dostat je do hmatatelné podoby. Fotoknížka vyjde dle mého názoru lépe, než vyvolání fotek (v poměru počet použitých fotografií, ve fotoknížce jich mám běžně tak 60 - 100).

Zdroj
Co vy a fotkování? Necháváte si fotky vyvolat?



2 komentáře:

  1. Docela o tom uvažuju, díky za tip na super stránky. Jde ta knížka ukládat průběžně?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, to je na tom to nejlepší, nemusíš jí udělat hned najednou, mě osobně to trvá fakt vždycky třeba 14 dní, různě si to v té aplikaci ukládáš, můžeš si tam udělat i víc "projektů" atd :)

      Vymazat

If you don't have anything nice to say, say it sarcastically ;) Děkuji za komentáře, zlatíčka! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...