Google+

čtvrtek 7. června 2018

Beru život do vlastních rukou. A tak, no...


Sedím si u počítače s právě uvařenou kávičkou, přemýšlím nad životem a říkám si, co vlastně chci. Trošku to někde v hlavě vím, co chci dělat a čeho chci dosáhnout. Trošku se toho bojím a trošku se sama sabotuju. Asi tak, jako to děláme všichni. Rozvažuji si tu tak nad tím, co dávám světu. A chtěla bych to postupně trochu změnit. Jen tak o maličko. Abych si pak mohla říct, jo, naučila jsem být někoho třeba šetrnější k přírodě nebo láskyplnější k sobě samému, ne jen informovaného o všemožných rtěnkách a řasenkách. Přišel čas říct, co jsem vlastně zač.

Tenhle blog vzniknul už tři a kousek let zpátky. To byly časy! To jsem byla ještě na studiích a čekala mě ohromná spousta věcí. Jsem trochu v podobné fázi. Příští týden mě čekají přijímačky na PhD, na které se ale vůbec neučím, protože si říkám, že co osud dá, to se splní. Nebo jo, učím se maličko. Taky mám za sebou životní změnu. Rozhodla jsem se totiž, že je čas začít žít tak, jak chci. Nemá cenu čekat, až něco spadne z nebes (protože z nebes nikdy nic nepadá, maximálně to, co nám nadělí letící ptáčci). Dala jsem po dvou a půl letech výpověď a začala pracovat z domova sama na sebe. Ono se to všechno tak nějak přihodilo, semlelo, stalo a udělalo skoro samo, ale šla jsem tomu výrazně naproti. Měla jsem několik krizových plánů, kdyby to nebo tamto nevyšlo. Teď to všechno rozjíždím a těším se, co mi budoucnost přinese.


Obrovskou věc, kterou chystám, je knížka. Jop. Moje vlastní, písmenko po písmenku napsaná knížka. O tom, jak se mám, co dělám, jak mi je... Holčičí knížka, kterou vůbec neumím popsat. Možná, že někteří z vás zaregistrovali Instagram Veronika Rei ♥ - to jsem totiž pěkně prosím já. Těší mě! :) A proč mám druhý instáčoš, ptali jste se? No právě kvůli té knížce. Chtěla jsem to rozdělit - bjůty věci zůstanou Primadonnkou, knížkové věci vezmu na sebe, na svou vlastní kůži. 

Musím říct, že vzít život do vlastních rukou není zas až takový problém, protože si ho vedeme my sami. Ale jakmile v tom hrají roli jiní lidé, což je teda prakticky vždycky, už to začíná trochu jiskřit. Už se vztekám, že je něco takové a makové, jindy smutním, že to ještě není, nebo že už jsem to prošvihla. Víte jak. 

A tak, no... Asi jsem vám vlastně chtěla dneska jenom říct, že se mám fajn, protože povídací článek jen tak bez řasenek a mejdlíček tu strašně dlouho nebyl. A že bych vám chtěla povídat častěji, protože vás mám ráda a zažili jsme tu spolu už spoustu (kosmetických) věcí. A že když se chce, tak se to taky povede. Že to někdy sice trvá, ale když vytrváme i my, všechno se povede. A co se nepovede, to se ani povést nemělo. Víte jak. 

Tak se mějte krásně a držím vám palce, ať se vám každý den povede alespoň jedna malinká věc, která vás posune dopředu a vykouzlí vám úsměv na rtech. 

Pac a pusu



Žádné komentáře:

Okomentovat

If you don't have anything nice to say, say it sarcastically ;) Děkuji za komentáře, zlatíčka! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...