Google+

středa 5. září 2018

O návratech do reality

Poslední dobou se mi strašně nechce. Co? Vracet se do reality. Zlenivěla jsem. Ne v tom, že bych jen seděla na zadku, cpala se brambůrkama a koukala na Kardashians (to mám v plánu hned, co budu mít volný víkend :D). Zlenivěla jsem v překonávání výzev, v dokončování úkolů, v začínání nových věcí, ve vypořádávání se s těžkostmi... nechce se mi. A to je naprosto normální. Ale nemůže to trvat věčně. 

A tak zdrhám. Kamkoli.


Kdykoli jsem v minulosti takhle před něčím utíkala, nikdy se to tím nevyřešilo. Zdrhala jsem kvalitně, daleko a na dlouho. Zdrhala jsem nejčastěji před lidmi a nevyřešenými vztahy. Nebo že jsem měla strach, že něco nezvládnu. Musím dodávat, že po návratu jsem se se vším musela vypořádat a většinou mnohem rychleji a intenzivněji? Asi je nám to všem jasné. 

Nejpodivuhodnější na tom je, že tohle období trvá už dýl, jak měsíc. A to proto, že jsem v půlce zase utekla. Na dovču k moři, kde to bylo krásné a samozřejmě se mi vůbec nechtělo zpátky. Ale taky se mi chtělo hrozněmoc, protože jsem získala novou energii, odhodlání, spoustu věcí jsem si ujasnila a vymyslela, jak to všechno udělám. 

Letošní rok je rokem změn. Myslela jsem si, že si všechny ty velké změny v životě odbudu už v prvním čtvrtletí, ale ono ne, ty změny se objevují ve vlnách. A jsou to pro mě velké změny. Konec v práci, na volnou nohu, stěhování... A občas je toho na mě moc. Občas nevím, co dělat. A tak bych zase ráda utekla, někam se zavřela a počkala, až se to samo vyřeší. Ale ono to na mě jenom počká. Jen to budu odsouvat zase o kousek dál a doufat, že to zmizí v nedohlednu.


Nejvíc se bojíme neznámého. Bojíme se změn. Bojíme se, že to nedokážeme. Že to bude moc těžké. Bojíme se udělat ten první krok a skok. Ale když ho uděláme, zjistíme, že to bylo to nejtěžší. Že teď už víme, jak dál. Jak se nechat vést, komu co říct, kam jít, co udělat. Že už je to teď zase brnkačka. Dokud se nepřiblížíme ke zdárnému konci, protože konce bývají taky obtížné. Ale jen, pokud si to připustíme. Pokud se necháme celým procesem vycucnout, neodpočineme si a necháme se semlít. 

Jsme šikulky. Zvládneme všechno, co si umaneme. Dokážeme to. Nikdo nám v tom nebrání, jen my samotní. 

Takže šupky hupky zpátky do reality. Dokončit to, co přes prázdniny odkládáme "na potom". Dopsat články a texty, dojednat všechno ze seznamu na papírku, vyluxovat, uklidit, dojít tam a tam, vyřídit nový řidičák... všechno. Ale hezky postupně. Přeci se tou realitou nenecháme sežrat. Lepší pomalu a postupně, než zase někam utíkat.





2 komentáře:

  1. Primadonnko moje milá, mluvíš mi z duše a do posledního písmenka se pod tohle podepisuju. Moc hezký článek. A víš, co? Podařilo se ti pohodově a "jen tak mezi řečí" přesně vystihnout, jak to funguje. Bez "naspeedovaných" (mě nenapadá jiné slovo) motivačních canců a keců. Napsalas to tak nějak pěkně. Hezky. Mile. A mně to vyloudilo úsměv na tváři, protože to má někdo stejně a popadla mě chuť se do restů pustit taky :-) Díky! :-* Bebe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bebe milá, děkuju za komentář! To potěší u srdíčka ♥ A jsem ráda, že vím, že v tom nejsem sama, to zas dodá sílu :) Moc děkuju :-*

      Vymazat

If you don't have anything nice to say, say it sarcastically ;) Děkuji za komentáře, zlatíčka! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...