Uf. Tak jsme to zvládli. Ale byl to boj....
Takhle těžký rok jsem asi ještě nezažila.
Jestli byl rok 2017 rokem rozchodů, pak byl rok 2018 rokem změn. Velkých, drsných, opravdových. Šla jsem do nich po hlavě s ročním plánem napsaným na nástěnce, který samozřejmě přestal vycházet hned první měsíc. Co šlo, to se komplikovalo. Ale nakonec všechno dopadlo tak, jak dopadlo. Zároveň byl letošek taky rokem setkávání s lidmi, které jsem dlouho neviděla.
Když jsem dávala v prosinci 2017 po dvou a půl letech plného úvazku výpověď, napsala jsem si barevnými fixkami krásný plán. Jsem totiž marketingová víla a bez plánů neudělám ani krok. Ne, že by mi tyhlety plány fungovaly, ale jako takové první načrtnutí budoucí cesty fungují překrásně. Ten můj plán vypadal takhle:
Leden + únor - Běží mi výpovědní lhůta, dopisuju knížku
Březen - Svoboda na pracáku, ilustrátorka dělá knížku, já dělám korektury
Duben - Odevzdávám přihlášku na PhD, knížka je hotová, jde do tisku
Květen - Knížka leze na světlo boží, končím na pracáku, zařizuju si IČO a jsem podnikatel
Léto - Dovči, jsem slavná spisovatelka, miluju sluníčko
Září - Nastupuju na PhD
Dál už jsem to měla jen tak rozkreslené. A samozřejmě nevyšlo vůbec nic.
Když jsem byla ještě na vysoké, měla jsem chvílemi takové radostné pocity, jaká jsem chytrá holčička a že bych chtěla být, až vyrostu, mediálním teoretikem. Co to přesně je, to nevím. Představovala jsem si to tak, že budu ohromně moudře soudit všechna média, se zaměřením na onlajny a internety. To byl jeden z důvodů, proč jsem si říkala, že zkoušky na PhD jsou takovým malým snem. Ty další důvody vůbec nesouvisely s tím, co bych si přála a co by pro mě bylo dobré. Byl to takový pocit "musím světu a rodině dokázat, že za něco stojím". Jenomže to je ten nejblbější důvod, jak k něčemu přistupovat. Přihlášku i návrh práce jsem v dubnu slavnostně odevzdala (s chybou v názvu, jak mě zkoušková komise neopomněla několikrát upozornit), k učení se jsem přistupovala metodou "když Bůh dá". No, nedal. Když jsem tři hodiny čekala na chodbě na židličce a poslední půl hodinu kypěla vztekem, protože slova studijní referentky o tom, jak nám pošle časový rozpis, se opravdu nenaplnila, říkala jsem si, že tohle teda ne. Celou dobu jsem korekturovala knížku, která v květnu na světlo světa nepřišla. Když jsem pak s totálním oknem žbleptala před komisí nesmysly a když mě jeden s pančitelů opravil, že na akademické půdě je reklama sprosté slovo a říkáme mu raději persvazivní komunikace, bylo jasné nám všem, že se do školy nevrátím. Odškrtla jsem si tak "zkusit přímačky" a šla za svými sny dál.
Z pracáku jsem odhlásila v květnu (vyprávění o komunikaci s úřady si nechám na příště), protože jsem přijala nabídku prvního klienta. Udělala jsem si IČO (samozřejmě jsem zapomněla přinést diplom ze školy, takže jsem tam šla nadvakrát to opravit) a mohla jsem slavnostně začít podnikat. Mým cílem bylo pracovat míň hodin za víc peněz, logicky. Myslím, že tohle přání máme všichni. Zrealizovat ho ale dá spoustu (předchozí) práce a zkušeností. A velké dávky sebevědomí a špetky drzosti.
Přišlo léto a já vystavila svou první fakturu na pár korun! Taková radost! Za roky na plném úvazku jsem si našetřila dost na přežití pár měsíců a vydání knížky na vlastní náklady. S knížkou to šlo pomaleji, než jsem si původně myslela, tak jsem místo toho chodila na schůzky s klienty, pracovala, s některými jsme se rozloučili a některé přibrala nové. V létě jsem si taky jela na čtrnáct dní odpočinou ke kamarádce do Řecka.
Přišlo září a s ním stěhování. Pronajala jsem si v Praze svůj první byt, koupila si postel, skříň a pračku a peněženka začala hubnout. Začala jsem spolupracovat s novým klientem, kterého mám doteď a je to obrovské štěstí, protože jsem si domluvila sazbu, jakou jsem chtěla, počet hodin je menší než na plném úvazku, takže mi to dává dostatek svobody pro další vylomeniny, ale zároveň jistotu, že budu mít z čeho platit nájem a pojištění.
Mezitím jsme dofinalizovali knížku a v polovině prosince mi domů přijela paleta s mou prvotinou (o kterou můžete soutěžit tady). Rozeslala jsem povinné výtisky, rozdala knížku prvním lidem, uběhl poslední předvánoční týden a v sobotu před Ježíškem jsem omdlela do postýlky se zánětem nosohltanu, ze kterého mám ucho zalehlé ještě teď. Když si toho člověk naloží moc, tak ho to jednou prostě semele.
Letos jsem kompletně změnila práci a s tím i způsob svého života. Z denního kancelářského chleba jsem najednou přešla na domácí rohlík. Je ze mě freelancer, který chodí po schůzkách a pracuje v teplákách z domova. Zní to jako ohromný sen, ale ještě pořád to nemám vychytané, ještě pořád neumím odolávat všem domácím nástrahám. Žádné dlouholeté plány typu "teď si našetřím a za tři roky začnu podnikat" jsem neměla. Prostě jsem toho měla už dost, chtěla jsem být svým vlastním šéfem a chtěla jsem neplýtvat tím, co umím, naopak to využít do poslední kapičky. Knížka byla roční práce a podílely jsme se na ní tři princezny - já, ilustrátorka obrázků a grafička. Společně se nám narodilo miminko Zbožňuju tě navždy. Koho by knížečka zajímala, kukněte tady na web, sledujte můj spisovatelský profil na IG nebo na FB. Knížku najdete taky v některých knihovnách.
Změnilo se mi toho spoustu a byl to roční boj a kopec práce. Nikdy nic nepadá z nebe, vždycky je to vydřená odměna. Letos byl rok změn a já věděla, že když do toho nepůjdu, už se třeba nikdy neodvážím. Letošek končím unavená, ztrhaná a vyčerpaná po všech směrech. Po dlouhých prázdninách ale odpočinutá. Skočila jsem šipku do vodopádu a dobře to dopadlo. Když už takovéhle velké změny dělám, nikdy se neupírám na to "ale co když se to nepovede". Ono se to totiž většinou nikdy nepovede, ale to řeším až ve chvíli, kdy je to potřeba. Díky tomu je ze mě dneska spisovatelka. Opravdická spisovatelka s tak čtivou knížkou, kterou prvních 50 lidí přečetlo prakticky přes noc na jeden zátah. S knížkou, která má tak nádherné obrázky! Spisovatelka a freelancerka. Sen!
Zároveň jsem letos řešila spoustu zakopaných psů u rodinných vztahů. Takových, které jsem nechtěla vytahovat na povrch. Spoustu zlobení se díky tomu rozpustilo jako ty naše ledovce (smutná metafora), spousta věcí se vyjasnila a do nového roku tak můžu začít s trochu očištěným štítem a svědomím.
Vůbec netuším, co mě v roce 2019 čeká. Jako by pro mě začínala úplně nová etapa, na které jsem celou dvaosumnáctku makala. Věděla jsem, že to letos bude rok změn. Rok 2019 je pro mě ale úplná tabula rasa. Nic. Nevím. Jsem zvědavá, co se stane, kam půjdu, kde budu, s kým se potkám a co dokážu. Mám před sebou celou nástěnku cílů a přání, ráda bych vydala druhou knížku, trochu víc cestovala a ještě víc se starala o udržitelnost naší planety. Teď se budu zaměřovat hlavně na ta malinká přání - jít do bezobalového obchodu pro prací prášek, pomalu vyměňovat šatník za "čisté" materiály (protože mikroplasty! O těch mi říkala kamarádka, se kterou jsem se potkala po letech a která je ekoložka, že to jsou třeba takové ty nitky, smítka a umělá vlákna z oblečení, které se uvolňují při praní a rovnou tečou řekami do moře a které se nám pak vrací v rybičkách), ale taky pracovat a pomáhat mým klientům do nových sfér, protože i tam můžeme udělat veliké změny pro budoucnost naší planety. Budu pokračovat dál v tom, jaká jsem, věnovat se sama sobě, rozvíjet svoje talenty a potenciály a hlavně odpočívat, nebrat si všechno osobně a užívat si, že jsem na světě teď a tady, protože ať je to jak chce, je nám tu zatraceně dobře.
Jaký byl váš rok 2018? A co myslíte, že na vás čeká v roce 2019?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář ♥