Ahoj Vesmíre, přeju si hodinky s vodotryskem aneb Jak si správně přát

Věřím na vesmír, četla jsem tuhle na Instagramu a tuhla mi krev v žilách. Tohle už je trošinku moc. Moc konkrétní, doslovné a hmatatelné. Já taky samozřejmě věřím na vesmír, hlavně proto, že ho vidím. Vidím slunce, vidím měsíc, vidím v zimě Orion a v létě Velký Vůz. Vidím nádherné západy slunce, tmu i světlo úplňku. Ale nevidím tam žádnou mocnou entitu, která plní přání jako kouzelný dědeček. Ale chápu, o co jde. Vesmír nám nahradil Boha.

Přání do vesmíru tady u nás proslavila (alespoň podle mě) Anie Songe. Taky mám doma její knížku a taky jsem to četla. A taky si přeju. Ale ten vesmír mi prostě přijde legrační. Vždyť ho vidím! Vím, že existuje. Přát si do Vesmíru je pro mě podobné, jako přát si do Frýdku Místku - vím, že existuje, vím, kde je, ale nikdy jsem tam nebyla.

Protože jsem takovýhle šťoura, nutí mě přemýšlet, proč toto zrovna potřebujeme. Proč ten Vesmír? A tak si prostě myslím, že tahle kouzelná nádherná entita, skutečnost, fantazie, krása, obava i neskutečno ztělesněná Vesmírem nám nahrazuje to, co speciálně tady v České republičce postrádáme - víru, Boha a náboženství. Protože něco takového potřebujeme.

Myslím si a mám to v životě vyzkoušené, že když si člověk něco hodně moc přeje, tak se to i splní. A musí si přát naprosto konkrétně, doslovně, hmatatelně. V roce 2009 se mi splnily tři velké sny. Přála jsem si je napůl konkrétně a napůl neurčitě. Jedním z těch přání bylo jet na koncertní turné. Vesmír se dal do pohybu, Pražský studentský orchestr pořádal zájezd do Francie, já se k nim přidala a týden jsme hráli Stabat Mater od Dvořáka.

Od té doby moc dobře vím, jaká je síla přání. A musí to být pořádné, konkrétní. A člověk na tom taky musí makat. "Turné" mi nespadlo jen tak pod nos. Ne. Hrála jsem na housličky jak zběsilá a obětovala tomu spoustu času. A taky šlachy. Od té doby trpím na záněty šlach, které se už nikdy nevyléčí.

Miluju vesmír. Miluju planety. Miluju sluníčko. Miluju všechno. Mám vesmír vytetovaný na noze. Ale děsně se bojím, aby k nám nepřilétli mimozemšťani. Vyrostla jsem na Star Treku a vesmírných lodích. To je pro mě vesmír. Ne žádná magická věc, která plní přání. A ani si nemyslím, že Bůh bydlí ve vesmíru. Moje představa Boha bydlí někde nad tím vším. Proto mi přijde přát si do Vesmíru hrozně divné slovní spojení. I přes to si ale někdy řeknu "Tak, Vesmíre, potřebovala bych tohle a přeju si tamto". A co se pak stane? Začnu na tom makat, aby se mi to přání splnilo. Protože jen sedět doma na zadku a čekat, až se planety pohnou do správných konstelací, nefunguje.

Přejme si. Přejme si hodně. Konkrétně. Bláznivě. Přejme si dobré věci. Přejme si nedosažitelné věci. Přejme si milion na účtu, koncertní turné, změnu práce, nový byt, vydat knížku, cestovat ke hvězdám... Ale neseďme na zadku, hejbněme kostrou a pomožme si k tomu přání. Sny a přání jsou tak nejkrásnější motivace, kterou můžeme mít. Ať už nás inspirují inspirativní lidé, nebo jsme si o tom, že se všechny síly vesmíru spojí přečetli v Alchymistovi od Coelha, přejme si. A nevzdávejme se, i když jsou ty cesty někdy hrbolaté a trvá to hrozně dlouho.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ píše Coelho. Tak si přejme. Protože sny se plní.