Na volné nožce: Jaké to je být freelancer?

Když jsem dávala dohromady první věty k článku o Obědové sadě od Sonnentoru, zamotala jsem se do myšlenek ohledně svého freelancování. Chtěla jsem se okličkou dostat k tomu, že jsem na dva dny v týdnu začala chodit do kanceláře a po roce a půl zase přemýšlím nad svačinkami a obědy. Protože jsem ale věčný rozkecávač, rozepsala jsem se o tom, jaké to volnonožskářství ve skutečnosti je. Podnětů bylo tolik, že jsem text přesunula a rozhodla se napsat celý článek o své životní obživě, protože věřím, že může spoustě lidem otevřít oči. Já si na to totiž musela přijít sama.

Když lidem vyprávím, jakým způsobem pracuju, nejčastěji slyším "jéé, ty se máš, já bych toho doma tolik udělal/a". Práce doma má svá pro, ale i proti, stejně jako práce v kanceláři. Ještě pár let zpátky jsem na volnou nohu jít nechtěla, ne a ne. Chtěla jsem být na plném úvazku a užívat si jistotu, kterou jako podnikatel člověk má vždycky tak trochu na hraně. Ani nevím, co přesně se změnilo. Možná za to mohla knížka, kterou jsem začala chystat, nebo naprosté vyčerpání a vyhoření. Já jsem prosím po dvou a půl letech na plném úvazku normálně vyhořela. Před tím jsem pět let studovala vysokou, na půl úvazku pracovala už od patnácti. Po škole jsem tak měla desetiletou praxi v oboru. Živí mě online marketing a copywritting. Už jen po vysoké by měl být "zákon odpočinku" a čerstvě vyšťavený exstudent by měl mít nárok si na rok odpočinout a dát vyčerpanou hlavu do pohody.

A tak jsem začala rovnou pracovat v interním marketingovém týmu. Měla jsem na starosti celý online svět, ale protože nás nebylo dost a práce moc, tak jsem se podílela i na eventech a dalších legracích. Poslední rok a půl jsme střídavě pracovali víkendy a přesčasy, abychom si trochu přivydělali, přecházeli nemoce a samozřejmě končili na nemocenské. V jednu chvíli už toho bylo dost, když jsem se rozbrečela na firemní vánoční párty, kterou jsme připravovali. Šéf bezpečnosti v naší firmě totiž "našel" moji kabelku, začal se v ní hrabat a pokřikoval na mě takové hnusy, ožralý až na půdu. Výpověď letěla na "sekret" a já se rozhodla, že srát na hlavu si už nenechám. Jsem princezna, něžná duše a to je bonus, který "se mnou" moji klienti dostávají.

Být holka v marketingu není jednoduchý, protože vás soudí podle vzhledu. Je mi 29 let, mluvím dvěma jazyky, pracovala jsem v Londýně a praxi mám obrovskou. Ale protože vypadám tak, jak vypadám (něžné děvčátko s babyfejsem) mě lidé (čti muži) neberou tak, jako berou jiné muže mého věku byť s menšími zkušenostmi. A to mě štve. Předstíráme tu takovou tu rovnoprávnost žen a mužů, ale stále se tak nehodnotíme. A tak jsem toho prostě měla dost a loni si založila živnostenský list. S ním jsem získala obrovskou svobodu, volbu volit si, pro koho budu pracovat. Zároveň je to příšerný stres, neustálé hlídání faktur a učení se sebekázně. Má největší překážka je pravidelnost a řád, které jsem si musela sama vytvořit. Nikdo mi neříká, kdy vstávat, jak dlouho pracovat, často ani co dělat. Jsem sama šéfem svých projektů, čas musím spravedlivě rozdělit a nenechat se zlákat rozruchy kolem sebe, protože nemám jednu místnost jako kancelář, od které bych zavřela dveře a práci nechala za dveřmi, nene. Pracuju vlastně pořád a hlava mi často ani nechce usnout.

Pořád se ještě učím, jak freelancování funguje. Nejdůležitější je si udělat denní plán. Nebo týdenní. Ideálem je rozepsat si práci už na týden dopředu, den po dni, hodinu po hodině. Nezapomenout zahrnou jídlo, odpočinek a relaxaci. A hlavně si dovolit odpočívat. Určit si začátek pracovního dne, ale hlavně jeho konec a nezlobit se na sebe, když práce nejde, inspirace nepřichází a vy si potřebujete odpočinout. I přes to, že freelancování vypadá jako svoboda, je potřeba tomu dát řád.

K tomu vás čeká překonávání spousty nástrah, jako je vytváření faktur (dělám je v Excelu, protože je chci mít podle sebe a nechci se o data dělit s třetími online poskytovateli), podávání daňového přiznání (na to si platím účetní), placení sociálky a zdravotního pojištění (pět tisíc měsíčně v tahu) a pokud jste žena, pak taky placení nemocenské (kolem dvou stovek měsíčně), protože pokud jednou budete chtít jít na mateřskou, musíte to platit už dva roky předem, abyste na ni vůbec měla nárok. Jako živnostník máte taky směšný důchod a nechtějí vám dát hypotéku. Pokud si vyděláte nad 400 tisíc ročně, zvyšují se vám odvody. A jakmile překročíte milion, musíte začít platit DPH.

Často na tyhle "drobnosti" přicházím úplnou náhodou a říkám si, proč nás takové věci neučí ve škole? Řezy krychle mi opravdu k ničemu dneska nejsou, zato malý exkurz do povinností člověka ke státu by mi nevadil.

Upřímně vůbec nevím, jestli budu freelancerem navždy, nebo za pár let nastoupím zase někam na plný úvazek. Oboje má své dobré i špatné stránky. To, co dělám teď, jak žiju teď, je pro mě velkou životní zkouškou a zároveň i terapií. Teprve teď, po roce a půl, začínám nalézat sebe sama. Svůj hlas, styl, kreativitu. Pracuju mnohem míň (a za míň peněz), ale dopřávám si dost odpočinku, který má hlava tak nutně potřebovala. "Uzdravuju" se pomalu, ale krůček po krůčku.

A ta má knížka, ta o mém pracovním neštěstí vypráví taky. Ve Zbožňuju tě navždy některé pracovní historky vyprávím. Lehké čtení to není, ale věřím, že se v tom spousta z vás pozná.

Děkuju všem, kdo dokázal dočíst až sem ♥ Pokud byste mě chtěli podpořit, adoptujte jedno Zbožňuju pro sebe a další pro kamarádky. Až do Vánoc jsem knížku zlevnila, protože nechci zruinovat něčí kapsy. Seženete ji na www.veronikarei.cz přímo ode mě i s věnováním, nebo v knihkupectvích (Luxor, Knihy Dobrovský a další).