Google+

úterý 9. října 2018

Mandle a mindfulness proti stresu ♥


Jsem unavená jako kůň po Velké Pardubické, ale v posteli se jen převaluju z boku na bok. Celý den jsem luxovala, vytírala, umývala, oprašovala, zametala a přenášela věci sem a tam. Stěhuju se a cítím se jak malý mraveneček na pokraji sil. Netušila jsem, jak namáhavé je vypucovat jeden malý byt. Všechno mě bolí a chtěla bych tak týden v kuse spát. Je toho tolik, s čím jsem nepočítala. Lezu po oknech a zatepluju je lepícíma zateplovačkama. Pobíhám po Bauhausu a sháním nějaký odpadový kolínko a eska pásku. Všechno to vede k tomu, že budu mít krásné bydlení, čas na odpočívání, svoje místečko... ale místo toho, abych si celý proces užívala, jak všichni říkají, jsem jen unavená, ztrhaná a už prostě nemůžu.

Do toho se blíží tisíc věcí, na které nesmím zapomenout. Končí mi řidičák, po roce zase obnovit legitku, sociálka a zdravotní, ještě koupit pračku, ale všechno je drahé a nerozumím tomu, zavolat na poštu, že nám nezvoní zvonky, až povezou matraci...

Mám pocit, že mi ze všeho pukne hlava. Zapomněla jsem na klid v duši, místo toho se se vším nervuju. Už to trvá několik týdnů a jestli se brzy něco nestane, tak se asi zblázním. S takovýma myšlenkama čtu pozvánku od Pavlínky z Weledy na zářijový workshop zaměřený na stres a jeho působení na pleť.

Věříte na znamení? Protože jestli tohle nebylo znamení, že se mám zastavit, třikrát se zhluboka nadechnout a zpomalit, pak už mi asi nepomůže vůbec nic...


Tímhle poněkud zoufalým začátkem jsem chtěla názorně ukázat, jaké děsy a stresy si sami v hlavičce můžeme vyrobit i přes to, že je nám vlastně hezky. Že jsme spokojení, šťastní a na začátku nové éry, ale urputně se držíme nějaké stresující myšlenky, protože je to možná jednodušší, než si říct "ne", je mi krásně a jsem veselá. Takže nahoďte jedno Despacito a jedem bojovat proti tomu stresu :)

Na Weledí workshop jsem šla s unavenou dušičkou a plná očekávání. Těšila jsem se, že se dozvím víc o své nejoblíbenější mandlové řadě, kterou používám na denní bázi už dlouhá léta. Mandlové pleťové krémy byly jedny z prvních přírodních kosmetik, které se u mě doma objevily a díky kterým jsem poznala božskou marcipánovou vůni celé této řady a jemné a přesto intenzivní vyživování celé pleti, které jsem předtím z "obyč" drogérkových krémů neznala. Mandlová péče je navíc určená na citlivou pleť. K tomu je mandle taky taková rostlinka ochrany - uklidňuje a dává nám pocit bezpečí. Kdo by si chtěl přečíst povídání o všech klíčových rostlinkách, kukněte sem :)


Víte, jak moc je vidět stres na naší pleti? Moc. Jen si zkuste vzpomenout, jak se třeba tváříte, když dostanete e-mail, který vás vytočí. Mračíte se? Krabatíte čelo? Nebo máte pocit, že vás celá kůže napíná a vy byste z ní nejradši vyskočili? Stres je ohromná civilizační příšera, která nás žere zevnitř i zvenku. Víte třeba to, že když je tělo dlouhodobě ve stresu, zadělává si na nemoce? Že nedokáže vstřebávat všechny vitamíny, které se mu snažíme dávat? Když jsme ve stresu, tak se tělíčko totiž hodí do módu "přežití" a přestane regenerovat, trávit, uzdravovat. Tenhle mód si neseme ještě z pravěku, kdy se všechna síla soustředila do chycení mamuta nebo utečení před šavlozubým tygrem (protože to bylo ve Flinstounech). A teď si představte, že jste v takovém stresu dlouhodobě...

Mnete si někdy čelo, když jste ve stresu? Protože to je možná přirozený reflex, jak se uvolnit, jak se zbavit něčeho, co nás celé napíná, jak povolit a tím se i trochu zklidnit. Tělíčko je chytré a samo se nám snaží napovědět, co by potřebovalo. Jako první pomoct ve stresové chvilce ale pomáhá to nejjednodušší - zhluboka se nadechnout. Zkuste si to hned příště, až vás něco vytočí. Zabere to jen pár vteřin, ale účinek je obrovský. Zastavit se, zavřít oči (pokud je vám to příjemné) a nadechnout se tím nejhlubším nádechem, jaký dokážete. Tělo se začne víc okysličovat, mozek víc myslet a svaly se povolovat. A víte, co taky funguje? Usmát se. I když vám do smíchu dvakrát není. Mozek je totiž naučený, že když obličej provádí úsměv, tak je všechno v pohodě, takže začne vysílat pohodové hormony do celého těla (nebo tak něco se tam děje).

To mi připomíná, víte, jaký mají trik v call centrech? Usmívají se, když telefonují. Zní to sice jako blbost, ale zkuste se někdy během telefonování usmát (zvlášť, pokud jako já telefonování lidem nesnášíte). Tón hlasu se vám změní a člověk na druhé straně to vycítí a hned s vámi jedná líp (pokud ho teda s tím úsměvem neposíláte do horoucích pekel, žejo).


Jednou z workshopových částí bylo seznámení s mindfulness, což je technika, která nás učí žít v přítomnosti, teď a tady s tím, co máme i nemáme. Jejím cílem je pomoct k regulování stresu, negativních emocí nebo zastavení takových těch myšlenek, co se nám pořád vrací, i když už se s nimi zabývat nechceme. Mindfulnesovou meditací nás prováděl Michal Dvořák, kouč a učitel této metody. Zavřeli jsme oči, on klidným hlasem mluvil a my se soustředili na dech. Se vším tím, co se mi honilo hlavou, jsem měla pocit, že se točím, že nestojím nohama na zemi. V tu chvíli mi ještě intenzivněji došlo, jak moc potřebuju zastavit, nadechnout se a odpočívat.

Ptala jsem se ho po skončení meditace, co by nám poradil udělat ve chvíli, kdy jsme tady a teď ve stresu. Právě ty tři hluboké nádechy a výdechy jsou něco, na co si dokáže udělat čas každý a bez odmlouvání. Nesu si z toho myšlenku do budoucna - meditovat. Právě ta meditace je tak stará metoda uvolnění mysli, až mi přijde hloupé, že jsme ji tady v civilizovaném světě trochu opomněli a zase si k ní hledáme cestičku. Je asi bambilion různých způsobů, technik a metod, jedna je modernější a lepší jak ta druhá. Ale přitom si myslím, že hlavní pointou celé meditace je zklidnění duše, hlavy, dechu a vědomé opuštění myšlenek. O tom jsme mluvili i během chvilku s mindfulness - myšlenky se nám do hlavy budou vždycky vracet, ale čím častěji budeme meditovat, tím lépe se nám podaří je jen nechat proplout kolem a neupínat se na ně.


Vším tím stresem trpí celé naše tělíčko i pokožka. Schválně, stalo se vám taky někdy, že jste jeli na dovolenou a onemocněli? Protože jste předtím museli nahnat tolik práce a doufali, že teď si konečně odpočinete? Kdo z vás bývá nemocný o Vánocích? Nebo studentíci, co angíny po zkouškovém? Pokud máte nějaký rituál, jakým se zbavujete stresu, udělejte si na něj čas pravidelně. Můžete běhat, cvičit jógu nebo cokoli dalšího, malovat, psát, hrát, vařit a péct, muchlovat kočky, dát si šlofíčka, horkou vanu, číst si, hodiny zírat na youtube videa... nebo cokoli dalšího.


Když jsme ve stresu, je oslabená naše imunita i naše pokožka, která nás musí chránit před všemi těmi fujtajxly, které lítají vzduchem. A od toho je tu mandle, aby nám pomohla. Mandlová kosmetika pomáhá ke znovuobnovování ochranné bariéry pokožky. Jsem už tak vycvičená, že se mi automaticky rozbliká chtivé světýlko, když uvidím cokoli s mandlí (včetně pracích prášků). Weleda má celou mandlovou řadu na tělo a na pleť. Věděli jste, že ta božská marcipánová vůně v mandlovém oleji vůbec není madle, ale je to švestkový olej? Mandličkové věci miluju, vyzkoušela jsem už celou řadu a nemůžu si je vynachválit.

Mandlová řada Weleda



Když jsem přemýšlela o tom, jak pojmout tenhle report, chtěla jsem se vyhnout takovému tomu "mělo to tři části a k jídlu byly makaronky" (ještě pořád odmítám říkat makronky). Říkala jsem si, že by bylo užitečnější pro mě i pro vás si tak nějak srovnat v hlavě, co ten stres (se mnou) dělá. Zároveň jsem si říkala, že nafotím pár feelingovejch fotek (to teď blogerky hodně říkaj tohle) a k tomu je dám. Nakonec je to článek, který je vlastně takovým povzdechnutím nad tím, jak nám stres ubližuje s pár tipy, co s ním můžeme dělat.

Těch tipů nám na Weledím workshopu říkali mnohem víc - můžeme si třeba zacvičit obličejovou jógu, kterou nás učila Michaela Dombrovská. Kdo by se chtěl obličejovou jógu naučit, kukněte na video (a jejím hostem je tam Tonya Graves, která je ohromně roztomilá :). Můžeme si taky masírovat obličej a sami si dát antistresovou masáž obličeje (kterou jsem naťukla tím mnutím čela, když jsme ve stresu). Na to by se ale hodit samostatný článek, nemyslíte?

Takže vlastně je to takový zvláštní článek o tom, co všechno je a není příčinou stresu a co se dá dělat. Já si z Weledího workshopu odnesla veliké poznání - pokud se nenaučím uvolnit tělo, mysl a pleť, bude na mě za pár let stres vidět. A to přeci nechci.

Moc moc děkuju Weledímu týmu za krásnou akci, která není jen o kosmetice, ale propojuje celé tělo a mysl. Děkuju za to, že mám možnost zkoušet tuhle úžasnou kosmetiku s holistickým přístupem, která má duši, pečuje a léčí ♥



neděle 7. října 2018

Jak vaří blogerky: Podzimní dýně s mletým masem


Ještě před pár lety (ba dokonce měsíci) bych nikdy nevěřila, že budu prahnout po tom, až budu mít volnou chvilku a upeču si koláč. Co koláč, až se budu klepat, že si koupím dýni a udělám z ní něco k jídlu, namísto výstavky na helouvín. Stárnu. Nebo jsem přišla na to, že domácí papání je prostě to nejlepší. Kam se hrabou všechny úterní kyblíky, foba, bagety a další hotovky, který si v nouzi kupujeme natajňačku všichni (nebo ne?). 

Jsem takový ten typ kuchařinky, která se zásadně neřídí receptem. Citronová kůra? Místo toho dám kakao. 135 gramů cukru? Hm, dám lžičku agávového sirupu a kdyžtak si to osladím potom. Péct na 180°C hodinu? Hm, tak to mezitím stihnu oblepit okno izolací a vyluxovat. Ajaj, že už je to hoďka dvacet? Ta tmavá krustička nahoře je určitě to kakao! (To jsou prosím pravdivé informace ze včerejšího jablečného koláče :D). Když jsem na instáči (kde jinde) uviděla plněnou dýni, bylo mi jasné, že to musím uvařit. Přečetla jsem si asi pět receptů a z každého si vyzobala to, co se mi líbilo nejvíc. Proto se omlouvám za nepřesnosti ve všem. Pro mě je vaření (a vlastně celý život) pocitová záležitost. Proto se taky všude píše to "cca" - někomu trouba peče víc, někomu pánev smaží míň. Řídím se pocity :) Ale když budete chtít, ráda se vám přiznám k "pocitovým" vařícím katastrofám, které jsem fakt musela vyhodit. Jednou z nich je třeba "kuře na medu", ze kterého byl nakonec kuřecí svařák...


Co k plněné dýni s masem potřebujeme?

  • Dýni (logicky)
  • Mleté maso (podle velikosti dýně - 500 g na tu mojí stačilo, měla jsem kilo a spoustu mi zbylo)
  • Cibule (já dala 2, ale podle vaší libosti)
  • Česnek (dala jsem cca 5 stroužků, protože jsem měla pochybný balíček a bylo potřeba je zlikvidovat. Také podle vaší libosti, ale dala bych alespoň 2)
  • Paprika (mě stačila jedna)
  • Kuskus (přiměřeně)

Čím to ještě vyňunit?
Nádivku si můžete vytunit podle libosti a přidat třeba spoustu různé zeleniny. Napadá mě třeba červená řepa, cuketa, pórek, mrkvička... Moje varianta je bezlaktózová, ale v receptech jsem zahlédla taky sýr, smetanu, bešamel... Každý si prostě vybereme to, co nám chutná nejvíc. Můžeme si udělat taky vegetariánskou a veganskou variantu: Místo mletého masa si udělejte hooodně oblíbené zeleninky, kterou smícháte s kuskusem (bulgurem, quinoou, pohankou...) a to nacpete do dýně. Místo masa se může použít i tofu, tempeh nebo třeba hlíva ústřičná. Dobrůtka zaručena jakbysmet.


Víte, jak občas sedíte v nějaké kavárně nebo restauraci a najednou se nějaká slečna zvedne a začne fotit talíř z různých úhlů? Tohle blogerkovské prokletí se netýká pouze venkovních záležitostí, taková blogerka má co dělat i doma. Než se vůbec můžeme pustit do vaření, musíme si to všecko nafotit, žejo. Proto nejprve v tmavé a špatně osvětlené kuchyni přemisťujeme nábytek nejdřív k oknu a následně pod lustr a hledáme nejlepší světlo. Potom si ze špajzky přineseme štafličky, vylezeme si na ně a snažíme se jako ohromný profík fotit a nespadnout.


Když jsme relativně spokojení (nebo když nás to přestane bavit, protože začneme mít hlad) dáme se do přípravy. Nejdřív jsem si odsypala trochu kuskusu do sice levného, ale poměrně debilního rendlíčku z IKEA, který mi připomíná spíš ešus než seriózní nádobí, ale to nevadí. Ten jsem zalila horkou vodou, přidala trochu soli a přikryla pokličkou. Kuskus se nám zatím takto připraví sám.


Pak se dáme do krájení. Když vařím, hrozně ráda si nejdřív všechno nakrájím a připravím, až pak smíchávám a vařím. Je to proto, že jsem docela pomalá a nešikovná a když náhodou začnu smažit cibulenku moc brzy, nestíhám krájet papriku a cibule se mi mezitím přismahne. Samozřejmě si nezapomeneme taky všechno průběžně fotit. 

Když přestaneme slzet z cibule, kterou jsme začali krájet jako první, a konečně zase vidíme, takže si neuřízneme prsty, nakrájíme si i ostatní zeleninku. Cibulku pak hodíme do hrnce nebo hlubší pánve a dáme se do smažení. Když nám zesklovatí, mrsknem tam i zeleninu (v mém případě česnek a papriku). Jakmile jsme s osmahnutím zeleninky spokojené, přidáme taky mleté maso. 


Jeden ze zvyků, který při vaření mám, je vícero vařeček na maso. Nevím, jestli to tak dělají všichni, nebo je to jen specialita naší rodiny, ale když vařím maso, tak mám na první syrovou fázi jednu vařečku a jakmile začne maso chytat barvičku, vezmu si na něj čistou (nebo umývám tu špinavou), abych ty syrové mikróby nebo co nepřenášela na uvařené jídlo. Dělá to někdo z vás taky tak?


Když nám začne maso chytat barvičku, nezapomeneme taky okořenit. Dala jsem tam sůl, pepř a kořenící směsi Sonnentor:

  • Skřítkovské Vše v zeleném, což je bylinková směs výborná na zeleninku a do salátů a obsahuje kopřivu, petrželku, dobromysl, tymián, medvědí česnek, chrpu, slunečnici a růži.  
  • Grilovací Holy Veggie, které má taky medvědí česnek, chrpu a petrželku, ale k tomu má ještě pastiňák, měsíček, cibuli, estragon, koriandr, šalvěj, pískavici a řasu nori. 
  • Masíčkové Steak That, které miluju nejen na maso, protože má v sobě rajčátka, rozmarýn, tymián, pepř, cibuli a česnek. O Steak That jsme si už na blogu spolu povídali v recenzi tu.

Celá tahle nálož bylinkového koření vytvoří dohromady naprosto božskou a celistvou chuť, která je jemná, ale přitom výrazná, hezky se harmonicky doplňuje a já si je všechny nemůžu vynachválit. Největší genialitou je i to, že neobsahují sůl, takže když solíte a kořeníte, máte dávkování pod kontrolou a nepřesolíte (což je taky moje specialita).


Orestovanou a okořeněnou směs trochu podlijeme vodou (nebo sůskem, co nám zbyl odminula), přikryjeme pokličkou a na mírnějším plamínku chvilku dusíme, aby nám zeleninka změkla a maso se pořádně uvařilo. Nu a protože už asi dvacet minut vaříme a kručí nám v břiše, mázneme si k tomu vaření chlebík s marmoškou, žejo, ať neumřeme na hlad.


Dusíme, dusíme a mezitím si můžeme připravit dýni. Jenomže, ono se nám to dusí a vaří hrozně rychle, takže ve skutečnosti jen zběsile přebíháme od dýně ke sporáku mícháme a mácháme nožem a nestíháme nic.

Já si jako první nejdřív seřízla u dýně spodní část, aby mi na pekáči hezky stála (a taky jsem ji předtím umyla, samozřejmě). To jsem v receptech nevyčetla a považuji to za vlastní osvícení pravděpodobně díky studiu na vysoké škole s humanitním zaměřením. Nebo proto, že by se mi dýně jinak mohla odkutálet.


Pak seřízneme vršek, vyfotíme, popadneme lžíci a začneme dlabat vnitřek. Ven by měla jít všechna semínka a takové ty vlasovité části, až se dostaneme na dužinu.


V tuto chvíli se recepty rozcházejí. Někdo si samotnou dýni předpeče v troubě. Někdo (můj případ) na to prdí a rovnou ji nacpe náplní. Další pak potřou vnitřek dýně olivovým olejem a posolí, případně okoření (to udělám příště, aby se dýně taky hezky nasákla chutí).


Za ideálních podmínek máme vydlabanou dýni a uvařenou směs masa a zeleniny, do které přisypeme kuskus. Ten jsem tam přidala pro zjemnění chuti. Kuskus se hezky nasákne sosíčkem a propojí maso se zeleninou. Pokud jste ale vášniví masožravci, klidně kuskusovou část přeskočte. Pokud jste naopak víc kuskusovější, frkněte ho tam klidně víc.


Dostáváme se do finále! Zapneme si troubu a vyhřejeme ji na 180 - 200°C (tady se údaje v receptech taky rozcházely - někdo psal celou dobu na 180°C, další na 200°C, třetí pak půl hoďky nižší teplotu a půl hoďky vyšší. Já dala na 180°C a na posledních patnáct minut dala na 200°C). Tak, trouba se nám zahřívá a my si vezmeme lžíci, vařečku, naběračku nebo cokoli jiného, s čím se nám bude dobře nabírat a tu dobrou plňku z hrnce naládujeme do dýně, pěkně to tam zmáčkneme, aby se nám toho vešlo co nejvíc. Nakonec přiklopíme dýňovou čepičkou a šupsnem to do trouby.


Ve zkoumaných receptech jsem viděla dvě varianty - buď dýni podlít vodou (nebo sůskem z plňky), nebo ji péct na sucho. Já zvolila mokrou variantu, tedy podlití sosíčkem. 


Pečeme a pečeme, dojíme si chleba s marmeládou a po zhruba hodince zkontrolujeme stav. Chceme, aby byla dýně pěkně měkká, což jsem kontrolovala zapichováním vydličky (já vím, geniální). Pekla jsem ji asi 75 minut, ale klidně by snesla ještě víc. Zase záleží na tom, jakou dýni máte.


Když jsme s měkkostí dýně spokojení, vypneme troubu, vyndáme náš výtvor a můžeme se pustit do papání. Můžeme jíst samotné, uvařit si k tomu rýži (nebo víc kuskusu), zakousnout k tomu chleba... prostě tak, jak to máme rádi.


Pro rekapitulaci ještě jednou a rychle:

  1. Nakrájíme si zeleninku a osmahneme
  2. Přidáme maso a dusíme
  3. Připravíme si kuskus
  4. Vydlabeme si dýni
  5. Když je všechno uvařené, nacpeme to do dýně
  6. Pečeme na 180 - 200°C cca hodinku až hoďku a půl 
  7. Doba přípravy: věčnost


Doufám, že se vám tahle inspirace na nedělní oběd líbila a budu ráda, když mi napíšete, jak byste dýni vytunili vy :)

P.S.: Pokud vám taky zbyde ta náplň, nemusíte ukusovat chleba s marmeládou, ale můžete si s chlebíkem dát to. Je to totiž samo o sobě dost velká dobrota.
P.P.S.: Moc děkuji Terezce ze Sonnentoru, která mě zásobí tím nejlepším možným kořením a tím inspiruje ke kulinářským počinům ♥





čtvrtek 27. září 2018

Provoněný podzim: Bezinkový krém na ruce od Mara Naturals


Podzim na mě skočil jak opice ze stromu - prudce, náhle a nečekaně. Vůbec jsem ho za těmi horkými dny neviděla přicházet. Padla vám na mě taková únava, že se mi chce spát už v osm. Je první podzimní večer. Koukám se z okna na plýskanice a blejskavice, jak se tam žení všichni čerti a čertice. Zvednu ruku, čuchnu si k prstům a zavřu oči. Když je znovu otevřu, vidím, jak na mě můj Kocourek hází očko. Natáhnu ruku, čmuchne si taky, souhlasně přitaká hlavou a praví "hmm, jahody". Namašlovala jsem se totiž zrovna bezinkovým krémem na ruce od Mara Naturals.

Mám takovou klučičí teorii. Stejně, jako jim dělá problém rozeznat lososovou od meruňkové a bordó od vínové (ale upřímně, komu ne, že? :D), tak mají možná lehce omezenou škálu pachů. Takže místo toho, aby vám pochválili novou voňavku s vůní kardamonu, skořice, tóny levandule a těla begónie, radši řeknou "voníš hezky" (nebo ve většině případů "jsi nějaká navoněná, ne?"). Můj Kocourek pravděpodobně nikdy předtím necítil vůni bezinek. Přiznám se, že já ale taky ne. Bezinku občas potkám v čajích nebo jako domácí limču a vím, že je taková lehce nasládlá, květová a jemňoučká. Přesně tak voní i krém na ruce - sladce, kytičkově, trochu do žvejkačkova, svěže a bonbonkově. 


Od lotyšské značky přírodní kosmetiky Mara Naturals (neboli Máreček) jsem vyzkoušela brusinkový peeling a borůvkový sprcháč (což se až nebezpečně rýmuje s "borůvkový kolač" hmm...). Tak nějak jsem si ale myslela, že jsem toho vyzkoušela mnohem víc. Tak moc mi totiž Máreček přirostl k srdci a tak moc mám pocit, že se už docela dobře známe. Asi to bude tím, jak je každý produkt jiný, zajímavý a intenzivní. Peelingování jsem si užívala každým coulem, sprchování bylo pozoruhodné, protože jsem ze sladkých borůvek cítila i kočičí pyžmo. Krém na ruce Bezinka je hned po peelingu můj favorit. S deštěm a chladným počasím mi totiž tak nějak vyschly ruce a potřebuju mít nějaký krém vždycky u sebe. 


Péče o ruce je pro mě ohromně důležitá. Jakmile ucítím byť sebejemnější pnutí, začínám být hysterická a sápu se po čemkoli, co se dá na ruce namazat. Chraň bůh, abych při ruce krém neměla a musela se suchýma rukama na něco sáhnout! Nesnáším takový ten pocit, když se vám suché ruce zadrhávají třeba o jemnou látku... brrr! Proto jsem vybavená armádou krémů na ruce a mám jich několik jak na doma, tak ve zmenšených verzích i do kabelky. Nejvíc mi dělá radost, když někde dostanu (třeba k nákupu) miniaturku krému. "To si vezmu do kabelky", mnu si pak ruce jako pan Barns. 

Bezinkový krém má klasickou krémovou velikost, takovou "v poho na doma", ale zároveň taky "vejdu se do kabelky" a "smím i do letadla", protože má 50 ml. Stačí mi ho nanést docela málo a promaže hezky celé ručičky. Tubička je hliníková a čím víc krému spotřebujete, tím menší si tubičku můžete srolovat. Strašně se mi líbí design. Jednoduchý, decentní a přitom sexy! Černá se stříbrnou je luxusní a ta černá přelepka je jak ze sametu heboučká. Hliníkový tubička není tupá stříbrná, je vám taková žíhaná, prostě nádhera. Krém si před použitím proděravíte víčkem, takže máte stopro jistotu, že ho před vámi nikdo netestoval.


Když jsem byla mladší a nezkušenější, byla jsem přesvědčená o tom, že co je mastné, to je dobré, tudíž jsem na vyschlé ruce brala klasickou modrou Indulonu, ale pak jsem nemohla týden na nic sáhnout. V poslední době a s přibývajícími zkušenostmi s přírodní kosmetikou mě mile překvapil krém na ruce Joik, který se vstřebával světelnou rychlostí, šalvějový krém Yope, který krásně voněl, nebo třeba mandlový krém od Weledy, který je jemný a účinný. Když už jsem s vysušenýma rukama v koncích, šahám třeba po balzámech s bambuckým máslem bio Karité od Saloos. V kabelce nosím většinou miniaturky nepřírodní Balea nebo déemáckého Alverde. Bezinkový krém na ruce od Mara Naturals bych účinností zařadila k Weledě nebo Yope. Nejvíc v šoku jsem byla z Joiku, ale je pravda, že přes léto jsem tak vysušené ručky neměla a třeba by měl se zimou problémy. Márečka teď se mnou čekají krušné chvíle, zatím se ale bojuje statečně a moje vysušené pracky vášnivě hojí. 


Tenhle článek ležel v rozepsaných polotovarech docela dlouho a mám radost, že se mi ho konečně podařilo dotáhnout do konce. On totiž přišel čas hojné sklizně krémů na ruce, protože během léta prostě tak moc mazat nemusím. Teď abych mazala co deset minut a když meju nádobí nebo si dám nedej bože horkou vanu, to vám je pak suché nadělení. O to víc potřebuju něco, co fakt zafunguje. Bezinkový krém na ruce jsem k testování dostala od zlaté Míši z obchůdku Krásná každý den už někdy v květnu, tuším. Prošel tak se mnou celým létem, kdy jsem ho na střídačku s dalšími krémíky pravidelně mazala na noc bez jakýchkoli zádrhelů. Teď na podzim (a vidíte, jak dlouho vydrží) musím dát na ruce víc vrstev, protože se mi (hlavně na bříškách palců) tvoří fakt šupinky. Moje záchranná mazací akce vypadá tak, že si namažu ruce hráškem krému, počkám třeba deset minut, namažu znovu, počkám dalších patnáct minut a máznu zase. Po prvním máznutí přestanou ruce nepříjemně pnout, po druhém se začínají vyhlazovat a po třetím už nabírají hydrataci a pružnost.

Máreček je bojovník, krásně voní, regeneruje a hojí. Přála bych si, aby byl nekonečný (nebo aby se mnou vydržel alespoň do jara ♥). 



pondělí 24. září 2018

Opalování s Weledou - 3. díl: Mléko po opalování


Když jsem byla malá, koukala jsem na televizi. Na všechny detektivky a vůbec všechno, co dávali na jedničce nebo na Nově kolem třetí, když jsem přišla ze školy. A vždycky na začátku říkali "V minulém dílu jste viděli...". Nu, my jsme v minulém dílu viděli Mléko na opalování a Krém na opalování. V dnešním posledním třetím dílu, kdy konečně uvidíme paní Colombovou a Esmeralda si vezme Dona Juana Fernanda, se rozuzlí i opalovací péče od Weledy - představíme si totiž třetího hráče, bez kterého by opalování nebylo kompletní. Jedná se o Mléko po opalování.


Asi všichni víme (alespoň doufám), že bez opalovacího krému se na sluníčko neleze. Můžeme si totiž způsobit spoustu neplechy, od spálenin až po vážné onemocnění. Naše pokožka dostává na sluníčku pořádně zabrat - musí nás před ním ochránit, ale zároveň z něj musí vstřebávat vitamín D. Víte, že každý třetí člověk trpí nedostatkem vitamínu D? Jedním z projevů nedostatku vitamínu D je třeba chornická únava. A víte, proč tomu tak je, vy milovníci podzimu? Protože jsme celý den zavření v kanceláři a v době mezi 11 a 3 odpoledne, kdy se vitamín D nejlépe vstřebává, ven nechodíme. A taky proto, že je od podzimu do jara sluníčka málo. Myslím, že by se nám ze "studených zemí" měla v zimě povinně předepisovat nějaká sluníčková dovolená. 

Nu, ale, zpátky k opalovací péči. Protože naše pokožka dostává dost zabrat, je třeba se o ni postarat i po opalování, dodat ji potřebnou ochranu, kterou nás bránila před slunečními paprsky, nechat ji odpočinout a zregenerovat. Nebo dopadneme přinejlepším jako seschlé vrásčité čtyřicetileté babičky, které milují slunce, ale zapomněli na regeneraci. Proto nám inženýři z Weledy nadělili Mléko po opalování s Aloe Vera, které krásně chladí horkou pokožku a dodává ji všechnu výživu, kterou potřebuje. Už jen ta Aloe Vera je známkou dobře zvolené kosmetiky, protože (jak jsem vyčetla v internetech), je skvělá na popáleniny a spáleniny. Klíčovou rostlinkou, kterou obsahuje celá opalovací řada, je taky protěž alpská. Dál tu najdeme pečující olivový olej, extrakt z kopřivy a celé tomu korunuje krásná vůně kombinace eukalyptu, vavřínu a levandule. No nezní to jako sen?


Mlíčko po opalování má 200 ml, je ze všech třech opalovacích brášků největší. Voní trošku jinak, tak nějak svěžeji a chladivěji. Na první kouknutí se může zdát husté, ale hned, jak začnete roztírat, se změní na tu nejheboučtější emulzi, která opravdu krásně chladí, zklidňuje a regeneruje. Úplně cítím, jak se mi rozpálená pokožka uklidňuje a sosá vláhu, kterou jí sluníčko sebralo. 

Sice si tu teď hraju na opalovacího poctiváka, ale mockrát jsem si připálila nosík (hlavně z "nedáme si kafe na zahrádce?") a následně jsem bolavá červená místa intenzivně regenerovala vším, co mi přišlo pod ruku. Letošní připeklé popruhy od tílek a kabelek jsem mazala tímhle poopalovákem a žádné bolestivé sykání a několikadenní skuhrání se nekonalo. Myslím, že Mléko po opalování je opravdový záchranář na poslední chvíli, opravdu vás zahojí a pokožce pomůže. Proto si myslím, že bude skvělý na popáleniny z vaření (můj poslední počin bylo chňapnutí nerezové konvičky na mléko s rozpáleným ouškem), jako péče po solárku (kde jsem ale nikdy nebyla) nebo po saunění. Zajímavé bude ho zkoušet i jako péči po holení na podrážděnou pokožku, nebo na suchá místa - to všechno ale provedu až přes zimu. Zatím ho můžu vyhlásit králem zdravé letní péče. 


Jak se vám opalovací seriál líbil? 

Moc děkuji krásnému Weledímu týmu za to, že mi během léta chránil opalovacími přípravky kůžičku :)



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...