Tak jsem si tuhle pročítala jeden superskvělý a hodněnavštěvovaný blog, který má komentáře nastavené na režim schvalování. Přidala jsem svůj kraťoučký, ve kterém jsem byla sice stručná, ale hodně milá a přející (to jsem přeci celá já). K večeru jsem se na ten blog dostala znovu a co nevidím? Nevidím svůj milý a přející komentář. V tu chvíli můj prudký temperament vybublal po celodenním hadrkování se s lidmi v práci a v hlavě mi začaly běhat myšlenky typu "Cože, jednou jsem pro změnu hodná a komentář se mi neschválí? No co to je za nespravedlnost? Co si to ta bloggerka o sobě myslí? Že je nějaký bůh komentářů?!" a kdesi cosi dalšího na ten způsob. Nemusím snad dodávat, že další den už tam můj láskyplný komentář byl a že jsem ráda, že jsem na tu bloggerku nezanevřela jen kvůli své netrpělivosti.
O co mi tu ale dneska jde. Četli jste knížku Paula Coelha U řeky Piedra jsem usedla a plakala? Mluví se tam o "té Druhé" tváři v nás, v tom hlase, který je se vším nespokojený, který nás shazuje, který se vzteká... Přesně jako jsem se vztekala tuhle já. Tohle moje vnitřní chování mi připomnělo článek, který jsem si už před nějakou dobou uložila do záložek. Osho: Co dělat, když cítíte zlost. Osho byl velký myslitel, osvícenec a učenec, kterého jsem hodně sjížděla tak kolem třinácti let, kdy jsem se začínala zajímat o sebeobjevování a různá náboženství. Moje třináctileté já by se asi hodně divilo, že se sebeobjevím ve světě kosmetiky. Ale zpátky k článku.
Co dělat, když člověk pocítí zlost, když se vzteká a nejradši by něco roztřískal? Naučená klasika říká zlost potlačit, zhluboka se několikrát nadechnout, emoce uzavřít, zabednit uvnitř a skladovat je tam tak dlouho, až vyústí v deprese, návštěvy psychologa, pilulky proti smutku, chronická onemocnění nebo rakovinu. Nevěříte? Věřte! Osho říká pravý opak. "Jakmile pocítíte zlost, vnímejte ji vědomě a zjistíte, že se stane zázrak." Existuje spousta různých knížek o sebepoznání, ke kterým patří i ty od Osha. Už k nim nemám takový vztah jako dřív, ale věřte mi, že na nich něco je, protože spousta těhle knížek má něco společného.
 |
| Zdroj |
Kdo se zajímá o zdraví nejen z té fyzické stránky, kterou nás učí naše moderní medicína, tedy teplota + paralen = uzdravení, ale zkoumá také svůj psychický stav, možná už došel k pojmu buněčná paměť. Nejsem žádný lékař, fyzik, nic, takže mě berte trochu s nadhledem. Buňky našeho těla si pamatují prožité situace a emoce od našeho zrození a někdy i před ním (říká se tomu dědičnost). Hezky je tenhle proces z pohledu fyziky a teoretického lékařství popsaný v knížce Léčebný kód. Jde o to, že tyhle naše buňky si pamatují nějaké trauma, nějakou uzavřenou emoci, kterou obalují dalšími a dalšími buněčnými vzpomínkami, až z toho vznikne problém. A tělo nám ho signalizuje nemocí. Určitě máte kolem sebe alespoň jednoho chronicky nemocného člověka, který se ne a ne zbavit třeba kašle, i když má všechna vyšetření v pořádku. Nebo jste už četli výzkum, že rakovina a stres je přímá úměra. Nu, to je sice všechno hezké, ale co s tím? A klíč je právě v tom prožívání emocí.
Kamarádka mi kdysi doporučila přečíst knížku Cesta. Neměla jsem na to dlouhou dobu náladu a dostala jsem se k ní teprve minulý měsíc. Překvapilo mě, že se tam setkávám jak s buněčnou pamětí, kterou přeci znám už z Léčebného kódu, tak s "tou Druhou" od Coelha a s uvědomováním si emocí od Osha. Všechno na jednom místě! Zajímavé.
 |
| Zdroj |
Abyste rozuměli, já těmhle knížkám moc nevěřím. Jsem skeptická ke všemu a k alternativní medicíně tuplem. Když se v knížce od amerických autorů píše o tom, jak se autorka zbavila nádoru o velikosti basketového míče za 6 týdnů jen vnitřní cestou odhalení problému, tak si u toho ťukám na čelo a říkám si, co že to ti Američani zase vymysleli za hovadinu.
Už nějak moc mluvím a ještě jsem se nedostala k pointě celého článku. Nechci vás totiž vyděsit, abyste si neřekli "Ježiš ta Primadonna je nějakej poblázněnej krišňák a chystá se nás nalákat do své sekty, kde uctívá myší ocásky". No, ne no :D
Chtěla jsem tímhle zmateným článkem říct to, že tím zrychleným světem kolem nás zapomínáme na svou malou dušičku, kterou obalujeme potlačenou nenávistí, smutkem z nenaplněné lásky nebo pocitem osamocenosti. Že třeba příště, až půjdete po třetí do měsíce k doktorce pro antibiotika na zánět močáku, by bylo dobré tu dobu v čekárně zasvětit přemýšlení o tom "pravém" původu nemocí. Vždyť kolik lidí (alespoň v mém okolí) se začíná obracet na východní medicínu, akupunktury, homeopatika, Čínskou medicínu a další a další různé formy psychické i fyzické pomoci svému unavenému tělu. Neříkám, že to umím, právě naopak. Čím víc se toho ke mě ale dostává, třeba z pohledu celostní medicíny, která právě zkoumá celého člověka, ne jen "bolí mě noha - uříznout", tím víc mi dochází, že se asi budu muset poprat s tím nánosem "špíny" uvnitř. Vždyť to sami znáte, jedna vracející se vzpomínka, jeden trapný moment když vám bylo deset, jedna nevyřešená životní situace...
Sama pořádně nevím, proč jsem měla potřebu se dneska takhle vypsat, asi jsem zmatená z toho všeho filozofična kolem. Zajímalo by mě, jak to vidíte vy? Zajímáte se o celostní (příp. jinou) medicínu a přírodní léčení? Funguje to? Kolik z vás si chodí povídat s terapeuty? Kolika z vás to pomohlo?
Dneska je to takové podivné a nebjůty téma, asi jsou nějaké podivné erupce na slunci. Myslím, že jsem se vypovídala k vlastní spokojenosti a vám vymluvila díru do hlavy. Snad se nezlobíte :)
