Jsem bojovnice a bojuju #zašťastnouduši

Nejsem hezká. Přijdu si tlustá (hlavně po obědě). Nenávidím se, když si dám něco sladkého. Jsem nešťastná v práci. Ve vztahu jako bych pořád na něco čekala. Všem se přizpůsobuju, aby byli šťastní, ale když dojde na mě, nikdo žádné ohledy nebere. Chci být středem pozornosti, ale nikdo si mě nevšímá. Chodím spát pozdě, nemůžu usnout a ráno se budím bez energie. Jsem protivná od rána do večera. Přejídám se, protože jsem nešťastná. Budím se s nafouknutým břichem a jsem nešťastná ještě víc. Když nenapíšu první, nikdo si na mě nevzpomene. Jsem nešikovná. Mou práci nikdo neocení. Nemám žádnou motivaci. Zírám jen před sebe a čas mi proklouzává mezi prsty. V noci si přiskřípnu krk, ale místo jógy radši hned zasednu k počítači, aby mi něco neuteklo. Nechci nikoho vidět. Nechci s nikým mluvit. Nechci vůbec být. Chci se utápět v tom všem svém vlastním neštěstí, zoufat si, že to nikdo nevidí, ale nikomu o tom neříct.

Stop. To by stačilo. Taková nejsem. Ani ty taková nejsi. Kde se berou tyhle negativní hlasy? A když přijdou, co s nimi mám dělat?

Tuhle mě cestou domů zastavily nějaké dvě paní. Většinou se s lidmi nezastavuju (protože většina z nich se mě snaží přivést na správnou víru), ale tyhle paní byly rychlejší, a než jsem stihla zavrtět hlavou, už z nich vypadlo, že jsou z Americké psychologické asociace dělají psychologický výzkum o tom, jak dokáží lidé rozeznávat emoce. Ukázali mi tři obrázky na telefonu a ptali se, jaké v nich vidím emoce. U druhého obrázku jsem se zarazila a poukázala na to, že to jsou fotky z fotobanky, kde jsou všechny ty emoce hrané, ne skutečné. Ze tří obrázků chtějí udělat výzkum? Ze tří fotek, které nějaká modelka předvedla na povel? Které ani nejsou skutečné? Ptaly se mě pak, jakou ze tří emocí pociťuju nejvíc - stres, prázdnotu, nebo štěstí. Vybrala jsem si štěstí. Ukázali mi další obrázky a ptali se, co mě dělá šťastnou - práce, koníčky, sport, rodina, přítel... Řekla jsem jim, že štěstí je podle mě podstata duše, že nepotřebuju něco k tomu, abych byla šťastná. Že to štěstí už uvnitř mám. Není to tak, že by ho do mě někdo musel vložit. Štěstí je hluboko uvnitř mojí duše, bydlí tam a následně je podněcováno třeba rodinou, koníčkem, nákupem... Ale není to tak, že bych byla prázdná krabička, do které někdo hází penízky štěstí a já se pak rozsvítím a zahraju nějakou písničku. Ne. Jsem ze své podstaty šťastná.

Koukaly na mě docela nevěřícně. Jako by pro ně tahle odpověď do jejich kontextu zkoumání a "víry o lidech" moc nespadala. Rozloučily jsme se a já si šla dál svou cestou domů.

Sice jsem řekla, že jsem šťastná, ale v tu chvíli jsem se cítila mizerně. Dlouho dušené emoce se prodraly na povrch a smetly mě jako vlna v moři. Bylo mi úzko, bylo mi do breku, měla jsem stažené hrdlo a pocit, že mi všichni křivdí, nikdo mi nerozumí a nebere ohledy na moje potřeby. Ale stejně jsem řekla, že jsem šťastná. Protože jsem.

Štěstí není automatická věci. Štěstí se musí hledat. Někdy je to cesta, jindy je to změna. Ale nakonec, ať už uděláme milion změn nebo ujdeme tisíce kilometrů, najdeme štěstí na začátku, uvnitř sebe samotného.

Zní to všechno jako klišé, ale je to pravda. Vším jsem si prošla. Utíkáním do zahraničí, vracením se zklamaná a nakonec jsem se všem démonům stejně musela postavit teď a tady, doma, v sobě. Pořád si s sebou nesu spoustu bolístek z dětství, z puberty, dospívání, vysoké, osobního i pracovního života. Ale čím jsem starší, tím je mi víc ukradené, co si o mě ostatní lidé myslí. Tím víc mi záleží na mém vlastním štěstí. Našla jsem ho uvnitř sebe. Klíčí tam jako malinké semínko a tak ho pravidelně zalévám, aby se rozrostlo do všech částí mého těla. Abych mu dala sílu. Není to jednoduché. Ale vždycky pomůže krásný západ slunce.

♥ Nejsem od přírody hubená. Ale jsem od přírody chytrá a vtipná.
♥ Mám nohy s celulitidou jak celá pomerančová plantáž. A nikomu to nevadí. Ani mě, ani mému kocourkovi. A stejně jsem začala nosit sukně bez punčoch až letos v létě.
♥ Nevědomky trpím dermatilomanií, o které psala Bebe v článku na blogu Růžový chroust. Až u jeho čtení mi došlo, co to se sebou dělám. Protože já si, vážení, ňoupu zarůstající chloupky na nohách, což je naprosto nesmyslná aktivita, která dělá jen to, že vytvoří pupínky, strupy a vy vypadáte, že jste prošli maliním. Dělám to, když mám pocit, že se potřebuju trochu potrestat (jo, a je to venku), když je toho na mě moc, abych "uvolnila stres". Je to forma sebeubližování, aniž bych o tom vědomě věděla. A už to dělat nebudu. Slibuju!
♥ Vždycky jsem trpěla tím, jak vypadám. Tlusté nohy, velký zadek, malá prsa, odstáté uši, pět dioptrií... Kdybyste mě ale viděli ve skutečnosti, poťukáte si na čelo, protože celá tahle iluze je jen v mojí hlavě. Jsem úplně normální holka.
♥ Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že se z toho zblázním. Že už to dál nevydržím. A to byly přesně ty chvíle, kdy jsem si řekla dost. Stačí. Takhle to dál nejde.

Přijala jsem sama sebe. Takovou, jaká jsem. Začala jsem se mít ráda.
Víc se směju, než pláču.
Vím, že když se cítím dobře, vyzařuju kolem sebe energii, která přitahuje lidi, jako jsem já. A naopak. A já chci kolem sebe hodné lidi.
Když na mě jdou mráčky, snažím se bojovat. Někdy vyhraju, někdy prohraju, někdy usnu. Ale nikdy se nevzdávám.

Píšu to všechno v první osobě, ale vím, že se v tom spousta z vás taky najde. Protože já se zase nacházím ve vašich příbězích. Jsme v tom společně. Je to cesta. Je to boj. A já si přeju mít šťastnou duši. A tak jdu do toho boje po hlavě a jsem bojovnice za šťastnou duši. Jdete do toho se mnou?