Napsala jsem knížku a konečně se za ni nestydím - Zbožňuju tě navždy od Veroniky Rei

Dneska je to rok, co jsem v obýváčkoložnici skládala paletu knížek. Mých knížek! Mé prvotiny Zbožňuju tě navždy, kterou jsem vydala pod uměleckým jménem (respektive zkráceným příjmením) Veronika Rei. 13. prosince (2018) pro mě bude vždycky velký životní milník, mezník, krok a posun blíž ke snu, který se každý den snažím žít.

Ahoj, já jsem Verunka, spisovatelka.

Málokdo mi věří, že spisovatelkou jsem nikdy být nechtěla. Asi stejně, jako freelancerem, tím jsem nechtěla být už vůbec. Dneska jsem oboje a ráda. Nechtěla jsem se stát spisovatelkou, protože jsem jí už dávno byla. Někdo se narodí s talentem malovat, jiný umí výborně komunikovat. Já umím psát. Miluju psaní, odmalička jsem si psala deníčky, povídky a pohádky, od patnácti taky blog(y). Vylévala jsem si srdíčko, písmenka byla mou terapií i přáteli. Miluju fyzické psaní, jak ruka klouže po papíru a píše písmenka. Psala jsem po všem - po penále, po sešitech, po oblečení, po bílých hodinách, po pet lahvích, které jsem nosila do školy na pití (eko jsem byla už dávno, vždycky jsem je doma naplnila kohoutkovou vodou a nosila tak dlouho, dokud se nezahnusaly). Říkala jsem si malý grafoman.

Zbožňuju tě navždy měla být druhým dílem o tom, jaké to je být ve vztahu na dálku. První díl, který měl Zbožňuju předcházet, je půlroční fňukání a čekání. Když jsem si svoje poznámky četla, rozhodla jsem se, že tuhle smutnou a zoufalou věc radši přeskočím a vrátím se k ní, pokud to bude potřeba. Osud to ale chtěl úplně jinak.

První knížka, ta měla být úplně jiná, o cestování. Veselá, vtipná a plná slunce. Prvních třicet stránek jsem napsala už před třemi lety, ale pak se začalo v mém životě dít všechno kolem Zbožňuju a já ji uložila do šuplíčku. A je to dobře, s odstupem bude lepší, vtipnější, vyňuňanější. Pokud vesmír dá, vydám ji v příštím roce 2020.

Ten den, co mi domů knížku přivezli, jsem necítila vůbec nic. Ani špetku radosti. Příprava nebyla jednoduchá, celý proces jsem v hlavě měla naplánovaný jinak, o půl roku dřív. Loňský prosinec jsem konečně držela v ruce svoje první životní dílo a srdce jsem měla jak z ledu. Neuměla jsem se radovat. Hned jsem popadla první knížky a běžela je rozdat přátelům - jednou z prvních byla i paní Maruška Brožová, která se stala mou knižní kmotrou. Měla jsem štěstí, že zrovna malovala ve své pražské galerii a já jí tak mohla knížku předat osobně. "Vítejte mezi spisovateli," řekla mi a já nemohla věřit svým uším. Já, spisovatelka?

Za týden byl Ježíšek a já zkolabovala. Nahrnulo se na mě všechno a projevilo se to na zdraví, tři týdny jsem kurýrovala zánět nosohltanu. Všechny potlačované emoce, vzteky, radosti, ale i prožitky z knížky, které jsem tam vložila. Často se ptáte, jestli je to všechno pravda a jak to nakonec dopadlo. Jako každá beletrie je i Zbožňuju vymyšlené, trochu. Jsou to příběhy inspirované životem, ale jsou sepsané tak, aby tvořily emociální vlnu. Staly se, ale jinak, v jiném pořadí a někdy s jinými lidmi. A hlavně - hlavní vypravěčka nejsem já a nejmenuje se Veronika, s touhle nepravdou se setkávám na internetu celkem často. Hlavní hrdinka v knížce nemá jméno a já jí ani žádné nedala.

Víte, jak se vždycky všechno sejde najednou? Nemoce, nehody, práce, ale i dobré věci? Stejně tak se i mně loni všechno sešlo a vyčerpalo mě to fyzicky, ale i finančně. Věděla jsem, že knížku nechci nabízet vydavatelům, že si za ní chci stát sama. A tvrdohlavě jsem si ji chtěla i sama zaplatit. Našetřila jsem si na ni, vypočítala si svůj život po výpovědi (od února do května, kdy měla knížka původně vyjít) a poprvé v životě si udělala měsíční plán. A samozřejmě to vůbec nevyšlo. K tomu jsem se (impulzivně) rozhodla se přestěhovat sama do vlastního bydlení a postupně mi začala finanční rezerva ubývat. Musím vám říct, že to rozhodně není žádní prd♥l a asi bych to nikomu nedoporučovala. Příště o spolufinancování poprosím přes Startovač. Rozjíždět freelancování, odpočívat po pracovním vyhoření, pracovat málo a do toho si ještě přidat knížku? Nevím, jestli bych to podruhé ustála.

Dlouho mi trvalo, než jsem se za ni přestala stydět. Já vím, že je to blbost, ale je to tak. S otevřeným srdcem na dlani a holou kůží jsem šla na trh a předložila něco, na čem jsem dlouho pracovala. A okamžitě se začala bát. Že se nebude líbit, že na mě budou lidi zlí, že mi budou nadávat. První měsíce jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na ty chyby, které tam zůstaly. Na zdrobnělinky, kterých je až moc. Kdybyste viděli ty večery, kdy jsme knížku finišovali a do vypálených očí opravovali a upravovali. V jednu chvíli mi už hořel mozek a nemohla jsem se na to ani podívat. Už mi to bylo všechno jedno a řekla jsem dost, stačí. Konec úprav, musí to ven. Doteď jsem knížku znovu nepřečetla. Na jednu stranu je úleva, že je venku, na druhou stranu je to balvan, který jsem si domů přinesla.

Pokaždé, když mi blikne upozornění, že si knížku někdo objednal, tančím v obýváčku vítězný tanec a pokřikuju na Kocourka "JEŽIŠMARJA NĚKDO SI OBJEDNAL MOJÍ KNÍŽKU TO NENÍ MOŽNÝÝÝÝÝ". Vybírám tu nejhezčí, vybírám stužku, papír, dárečky, vymýšlím věnování. Jsou to nádherné chvíle.

Pokaždé, když mi některá z čtenářek (ale i čtenářů) napíše své pocity, dojmu se k slzám. Půlka knížek je pryč a já konečně začínám věřit tomu, že to mělo smysl. Protože se vám líbí. Syrové emoce k vám mluví. Poznáváte se - ve vztazích, v cestování, v pracovním vypětí. Poznáváte se i v plnění svých snů, v mých housličkových eskapádách. V knížce je od každého trochu, jsou to obyčejné příběhy napsané neobyčejným pohledem na svět.

Má původní myšlenka byla taková, že nebudu svůj blogový a knižní svět plést dohromady. Že vás, čtenáře, nebudu tou svou knížkou obtěžovat. Že si rozpůlím duši a budu předstírat, že jsem dvě holčičky, Verunka, co píše, a Primadonnka, co kosmetikuje. Ale tomu je konec. Jsem jen jedna duše a vy si zasloužíte znát ji celou.