Nepíšu. Proč?

Trápím se nad touhle otázkou už několik týdnů. Se svou dlouhodobou psací krizí bojuju už několik měsíců (možná rok?) a od nového roku jsem postupně začala nacházet tu zmizelou radost ze slov a vět, tu lehkost, která píše sama, aniž bych u toho musela složitě přemýšlet. ALE pak přišla karanténa a můj mozek se cítí jako ve vězení. Čas od času se zmůže na nějaký výtrysk umění, chvilkovou projasněnost slov, ale pravidelně se mu nechce. 

Slyším kolem sebe ta krásná pozitiva o tom, že je to konečně čas se zastavit, být sama se sebou, udělat to, co dlouho odkládáme, číst si... ale nic z toho mi teď radost nedělá. Radost mi dělalo to předtím. To, že jsem znovu začínala pořádně psát a CÍTIT tu plynoucí energii. Že jsem překonala lenost a chodila pravidelně běhat. To, že jsem chodila mnohem víc a užívala si dlouhé procházky z práce domů. Užívala jsem si, že se vracím sama k sobě, že nacházím svůj vnitřní hlas, budí se ve mně ta dravá lvice, královna. Překonala jsem svůj houslový strach a začínala si v orchestru hledat nové přátele. A najednou ze dne na den všechno to, co bylo, jako by neexistovalo. Přijdu si zavřená v kleci a nevím, jak si pomoct.

Zatímco jsem četla ty přívaly pozitiv, dostala jsem v prvním týdnu polovýpověď, pozastavily se rozjednané práce a mé jistoty se začaly hroutit jako domeček z karet. Najednou jsem viděla čísla a věděla, že z úspor zvládnu dva měsíce, ale třetí už ne. Potřebovala bych si světu hrozněmoc pofňukat o tom, jak je to všechno nespravedlivé, ale to bude možná lepší nechat na nějakou knížku. 

Prostě tím chci říct, že nemám žádnou inspiraci. Nemám chuť tvořit. Nemám chuť si číst. Nic mě nebaví. A snažím se. Uklidila jsem si šatník a postupně přeměním celé své poklady na srovnané království inspirované Marií Kondo. Napsala jsem kapitolu z knížky, kterou chystám už šest let. Snažím se, ale přesně nevím o co. Co udělat, aby to snažení dávalo smysl.

A proto nepíšu, protože se nedokážu nutit do recenzí, do pravidelných příspěvků, protože nemám žádné pravidelné základy, dny mi splývají a nevím, co bude. Ale věřím, že tu energii zase najdu. Už jen to, že jsem se vám mohla vypovídat, mi vlilo novou krev do žil a chce se mi zase psát. Budu, když se mi bude chtít.

Mám vás ráda ♥

P.S.: Blogger změnil redakční systém pro psaní článků a nemůžu tu teď nic najít, ani formátování písma, jak zarovnat odstavec do bloku, ani to, jak šoupnout obrázek nalevo. Pokud to někdo víte, dejte mi prosím vědět v komentářích. Zlepšíte mi tak celý duben.