Můj srpen ve slovech a obrázcích

"Co jim budu vyprávět, vždyť nic nedělám!" Tohle si říkám každý měsíc, když se chystám sepsat "Můj měsíc v obrázcích". Začala jsem to dělat proto, že postupem času zmizely z blogu povídací články a zůstaly vlastně jen spolupráce, což mě trochu mrzí. Jenže když se dívám na to, kolik toho zažívají jiní lidé (samozřejmě hledáčkem reality, protože v onlajnech ukazujeme své vysněné životy), tak se s tím nemůžu rovnat. Po kavárnách a restauracích zas až tak nechodím (hlavně proto, že s bezlaktózou dietou si často nemůžu dát to, na co mám chuť, ale to, kde není mléko, což je jen třetinová radost z celkového zážitku. A kavárny? My máme dobrou kávu i doma, kde si jí můžu vypít v klidu u čehokoli chci), na výlety moc nejezdíme (teď během koronáča už vůbec), a to, že si lebedíme doma, to zas tak fotogenické není. U nás v rodině máme takové říkání a navzájem si vždycky nadšeně hlásíme, že "Konečně můžu smrdět doma!" Být doma a nemuset dělat nic, jen odpočívat, je pro nás hrozná vzácnost. Když máme volný víkend, tak prostě odpočíváme. 

Když jsem si to teď při vaření čaje sesumírovala, došlo mi, co bych vám měla začít vyprávět častěji. Ne zážitky, ale emoce. Dneska to bude tak napůl.

Už hrozně dlouho cítím psychickou únavu. Odcházela jsem s ní z plného úvazku (už to budou tři roky) a do nových výzev se pustila na plný plyn, aniž bych si odpočinula. U sebe vím, že když jsem unavená, buď musím vypnout a odpočinout si (ideálně na několik týdnů), nebo to vydržím, ale ať se budu snažit sebevíc, pojedu jen na půl plynu. Časem zase energii načerpám, ale bude to trvat dlouho (třeba měsíce). V červenci to ještě šlo, ale v srpnu jsem začala být strašně unavená. Proto jsem taky začala víc přemýšlet o hospodaření s energií. Kolik jí mám a na co mi stačí? Občas nestačila na odpověď na email. Někdy nestačila na to, abych došla nakoupit. Často nestačila na blog a další internetové legrácky. Šetřila jsem s ní tak, aby pokryla to nejnutnější. Věděla jsem, že když napíšu článek na blog, nenapíšu článek do práce. Cítila jsem nad sebou takovou závěrku, která vždycky vypla přívod energie, a když jsem tu, kterou jsem měla, vyčerpala, vypnul se mi mozek.

Všechno, co se mi v životě děje, mě někam posouvá a pomáhá něco si uvědomit - třeba to, že všechno zvládnu, ale za cenu vlastního zdraví. Nebo to, že když večer padám doslova na hubu únavou, moje tělo zavolá "a nechceš si jít zaběhat na vzduch?" - a já jdu a nechápu, jak může pohyb tolik dobíjet baterky. Sama jsem si nad sebou nastavila bič a peskuju se za nevýkony - místo toho bych se měla chválit a povzbuzovat. Ale hlavně si dopřávat dostatek času na regeneraci.

V srpnu jsem nám s Kocourkem vymyslela dovolenou - 4 dny v Harrachově. První den jsem řídila tam, druhý den jsem řídila do Jablonce, třetí den jsem se konečně hodila do pohody a čtvrtý jsem řídila domů. Přijela jsem ještě unavenější než předtím a vlastně si to vůbec neužila, protože jsem to neměla urovnané v hlavě a rovnou očekávala, že budu se vším nespokojená - a byla jsem. Na tom teď pracuju, na rozdělování energií, na dostatečném mentálním odpočívání, na nabírání sil, na nastavení v hlavě. O tom vám víc ale povím v zářijovém shrnutí. Pár věcí jsem přeci jen dělala, tak se na ně teď spolu podíváme. :)

V srpnu jsme s Kocourkem oslavili tři společné roky v oblíbeném rumovém baru Puerto (kde jsem byla po třetí v životě). Chodili jsme tam randit a každý rok si říkali, že "letos tam na výročí zajdeme" - tak do třetice se nám to povedlo.

Když jsem vybírala hotelový pokoj podle "Výhled na hory, klidná část hotelu", v životě by mě nenapadlo, že to bude u cinkajícího výtahu a s výhledem na nafukovací tenisovou halu. 

TOTO! Toto jsem si přála vyzkoušet už několik let - projet se tramvají z Jablonce do Liberce. Mně, pražandě, to přijde naprosto úchvatné, když tramvaj jede v lese! Líbilo se mi to moc.

V Liberci jsme se nejdřív zastavili v kavárně Nordbeans (Liberecký DOK), kde jsme si dali výbornou kávu (kterou tam i praží) a lahodné borůvkové buchty, mňam!

Ve třiceti stupních jsme pak prošmejdili město, stavili se v druhé kavárně Nordbeans Sweet City a utahaní zamířili domů.

Druhý den jsem chtěla do přírody. Pršelo a Kocourek si toužil splnit svůj dětský sen - projet se výletním vláčkem. Vyvezl nás na Mumlavské vodopády, ke skokanskému můstku a bylo to báječné.

Jako správní turisté jsme pak zamířili zase na kávu do krásné hipstr lesní kavárny (netuším, jak se jmenovala, ale byla dřevěná, voňavá a s výhledem na les). Další den jsme vyrazili domů.

Na závěr kosmetické okénko - v srpnu jsem dostala obří balík testovacích lahůdek od Míši z obchůdku Krásná každý den.

Ze srpnového dovádění je to všechno, brzy se budu těšit s dalším povídacím článkem (protože září je zatím prostě... září).