Věřím, že knížky (a lidé) ke mně přicházejí ve správný čas. Před pár týdny se mi do rukou dostala Hana od Aleny Mornštajnové. Nemůžu říct, že bych na ni měla kdovíjaký zálusk. Šum kolem Mornštajnové, který se vždycky zvedne u jejích novinek, jsem sledovala spíš zpovzdálí a říkala si, že jednou, až bude čas, třeba si je taky přečtu. A musím říct, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Je tak dobrá, že ji ani nechci nikomu půjčit, aby mi ji náhodou neztratil! V recenzi nebudou spoilery, nebojte se.
Od prvních stránek jsem četla se zatajeným dechem. Čím víc se příběh odvíjí, tím víc toho odkrývá na pozadí. Tím víc jsem chtěla číst, rychleji, abych si už nemusela představovat a věděla, o čem to bude. Protože představivost je někdy ještě silnější než samotný děj.
Pokud nevíte, o čem kniha je a chcete v tom zůstat, přeskočte tento odstavec. Ani já nevěděla, že vypráví příběh židovské rodiny a útrap, které jim způsobila druhá světová válka. Ale tak jinak. Vypravěčkou je děvčátko - příběhy očima dětí mám nejraději. I když vypráví nepředstavitelné hrůzy. Na které jako společnost nesmíme zapomenout.
Jak kniha postupuje, stahují se mračna a příběh je tak napínavý, že zapomenete, kde jste. Je to příběh, který ke mně přišel v touze začíst se do nějaké beletrie, která mě strhne a nepustí. Posledních 100 stran jsem přečetla na posezení, knihu jsem s sebou vozila všude a těšila se na přejezdy, až si budu moct třeba dvacet minut nerušeně číst. Akorát pozor, ztratíte se tak, že zapomenete vystupovat. Protože je to příběh těžký, i když psaný tak, že nedusí, je ideální na pošmourné zimní dny a večery. Ale myslím, že i na pláži se s ním ztratíte a možná vám chvílemi bude běhat mráz po zádech.
Mornštajnová si mě Hanou získala a těším se, až ke mně přijde další z jejích děl.
P.S.: Původně jsem tento článek napsala na blog svého ehopu www.veronikarei.cz, proto vánoční fotka v červenci :D
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář ♥