Google+

úterý 2. srpna 2016

Hrdost na třetí aneb Co mě naučila dospělost

Zdroj
Když jsem byla malá, byla jsem pěkné kvítko. Už od  narození mám svůj názor a když si postavím hlavu, nic se mnou nehne. V pubertě jsem byla pěknej výlupek, sešity pomalované anarchistickými áčky (a kalhoty a trička taky, pěkně hezky savem vysavované). Se všemi učiteli jsem se do krve hádala o své pravdě a rozhodně to se mnou nebylo jednoduché. Po jednom docela velkém konfliktu s učitelem si mě naši vzali stranou a dlouho jsme si povídali o lidských hodnotách a způsobech jednání. Rozumně mi vysvětlili, že mít svůj názor je důležité, ale stejně důležité je respektovat druhé a přemýšlet nad tím, co a komu jak říkám, protože se sice dneska můžu hádat s učitelem o tom, že nemá pravdu, ale za dva roky mi kvůli tomu udělá peklo u maturity. Kromě toho, že jsem byla rebelka a anarchistka (trapně hlásající "pravidla jsou od toho, aby se porušovala"), jsem taky byla buddhistka, protože to taky bylo moderní. I zameditovala jsem si a přišla na to, že na pořekadle moudřejší ustoupí bude něco pravdy. Hned druhý den jsem se tomu učiteli s velikým sebezapřením omluvila s tím, že jsem i jemu vysvětlila, co se mi nelíbí na jeho jednání. Až do té chvíle jsem si myslela, že jakmile se někomu omluvím, změním svůj názor nebo ustoupím v hádce, ztratím svojí osobnost. Omluvit se někomu za jeho chybu mi přišlo nemyslitelné. Všechno se touhle zkušeností pro mě změnilo a myslím si, že jsem v komunikaci s lidmi docela zmoudřela.

Postupně jsem se naučila, že omlouvat se je vlastně strašně jednoduché. City můžou jít v takovou chvíli stranou, protože hádky a spory mají většinou dva různé neslučitelné pohledy. Hádat se je navíc tak vyčerpávající, že radši řeknu soráč kámo. Nebo počkám, až se atmosféra uklidní a hlavy, včetně té mé, vychladnou.

Jednou z věcí, kterou jsem začala dělat v dospělosti, je odkládání odpovědí. Dřív jsem si se spoustou lidí hodně dopisovala (naprostý středověk, že?) a na dopis zpravidla odpovídala do druhého dne. Ale pak jsem čekala třeba 14 dní na odpověď toho druhého. S internetem se doba odpovídání změnila na minuty a hodiny a zase jsem odpovídala zpravidla hned. A čekala na odpovědi zpátky. A tak jsem přestala odpovídat jako na povel. Tohle je trochu zlozvyk, který se snažím odnaučit. Někdo mi napíše, přečtu si to a řeknu si "odepíšu pak", ale zapomenu a neodepíšu nikdy. Někdy najdu nezodpovězené zprávy i po půl roce a pak babo raď.

Se začátkem prvních brigád a chození do práce jsem se musela naučit novou formu komunikace s lidmi. V práci se totiž lidem neříká, že to jsou blbouni a nic nevědí (ať je to sebevětší pravda). Je potřeba myslet na budoucnost a možnosti další spolupráce. Dneska si sice ulevím tím, že pošlu neschopného kolegu do horoucích pekel, ale za měsíc po něm budu třeba něco chtít. Nebo se za rok poznám s jeho bratrem, který o mě bude vědět jen to, že jsem pěkná... huba nevymáchaná. Říct komukoli cokoli prostě nejde a radši si ukousnu prst, než abych se hádala do krve o slovíčkách a o tom, co by kdyby a co kdo ne a co kdo jo.

Teprve nedávno jsem si uvědomila dvě věci. První nám při rozbouřené poradě řekl šéf jiného oddělení. "Klidně se tu pojďme hádat, já to neberu osobně, je to práce." Mé dotčené ego tím, že někdo kritizuje mou práci (protože snášení kritiky je další velké téma, které mi zatím vůbec nejde), bylo zhrozeno. Jak jako to nebrat osobně? A víte co? Je to ta nejlepší rada, jakou jsem v pracovním životě dostala. Práce je práce a hotovo. Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo a s jakou lehkostí teď komunikuji s náročným kolegy. Vždyť si to nemusím brát osobně, jupí!

Ta druhá věc je pokora a přemýšlení nad následky a důsledky, jaké by mohlo mé chování vyvolat. Svět je malý a lidé se znají. Před nějakou dobou jsem byla na pohovoru, následně s firmou komunikovala, až se po nějaké době přestali ze dne na den bez vysvětlení ozývat. Asi po měsíci jsem zjistila, že člověk, se kterým jsem měla pohovor, je kamarád kolegyně, se kterou sedím v kanceláři. Poslat je v tu první chvíli rozhořčení do hájíčka by byla osudová chyba. Takhle můžu doufat, že se o mě dobré slovo rozšíří a třeba si na mě jednou vzpomenou.

V hlavě se mi někdy rozsvítí výstražná žárovka, kterou jsem poprvé zaregistrovala strašně dávno na lyžáku, kdy jsem chtěla na záchodcích z plna hrdla říct co si myslím o jedné učitelce. Nevím, proč jsem se zarazila, načež ta dotyčná úča vylezla z jedné z kabinek. Ať už je to holčičí intuice nebo čiré štěstí, nesmím na něj spoléhat a pouštět si o lidech pusu na špacír, protože ti lidé většinou stojí za vámi. Několikrát se mi stalo, že jsem takhle o sobě omylem zaslechla pár věcí, které pak ublíží víc, než osobní konfrontace.

Moje rada tedy zní: Držte si odstup. Od práce, od spolužáků, ale i od blízkých. Neberte si všechno hned osobně. Někdy mám protivné dny a lidem zbůhdarma nadávám, protože být protivná na kamarádku za to, že mám stres v práci, je sice jednoduché, ale nespravedlivé. Zachovejte klidnou hlavu a místo okamžité odpovědi počkejte třeba hodinu nebo den (nebo půl roku jako já). Namísto dožadování se odpovědi za každou cenu radši vydržte, protože ono všechno nakonec dopadne tak, jak má. Respektujte sami sebe a druhé. Buďte pokorní, protože tak, jak se chováš k druhým, se i druzí chovají k tobě a je jedno, jestli je člověk anarchistka, buddhista, kalvinista nebo ateista. Platí to na všechny.

Osobně se mi s tímto nově získaným přístupem zlepšily vztahy s lidmi, ale i vztah k sobě samé. Přestala jsem se rozčilovat nad maličkostmi a radši pracuju na svém duševním klidu (když už jsem tam buddhistka žejo). Mým dalším cílem je naučit se přijímat kritiku a nebrat si ji osobně, pokud se týká práce. Naopak se naučit, že kritický názor druhého neznamená útok, ale návrh, jak se zdokonalit. Jestliže mi někdo řekne, že něco dělám blbě, nesmím vystartovat s NENE, TO TY DĚLÁŠ VŠECHNO BLBĚ, ale musím se zastavit, zamyslet se a zase zprovoznit mozek, který automaticky přepne do bojového režimu a nemyslí objektivně. Není to vůbec jednoduché, ale je to dobrá cesta.

Moje milé panenky, přeji vám pevné nervy v mezilidské komunikaci. Buďte velkorysí, moudří a krásní!




2 komentáře:

  1. Tak ty jsi přesný opak mě. Já jsem taková nikdy nebyla a kolikrát i teď mám strach někomu za něco vynadat právě naopak jsem bývala a občas i teď jsem dost submisivní člověk který se snadno věcem podřídí ale takové chování není dobré. Po čase jsem si uvědomila že dělat ze sebe sluhu a odkývat všechno všem není dobré do budoucího života. Naopak dost jsem bývala i taková že jsem lidi odsoudila dřív než poznala. Musím říct že doba na střední, brigády v kolektivu hodně lidí ale i to moje cestování mi hodně otevřelo obzory a dost mě to změnilo. Momentálně za sebe mohu říct, jsem spokojená a to doslova. Sice nemám vše na co si ukážu, vždycky by to mohlo být lepší, lépe učit ale život není jen o tom krásném.

    OdpovědětVymazat
  2. HA tak tohle přesně znám a byla jsem na tom úplně stejně jen ta budhhistka jsem nikdy nebyla :-D

    OdpovědětVymazat

If you don't have anything nice to say, say it sarcastically ;) Děkuji za komentáře, zlatíčka! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...