Google+

úterý 14. února 2017

O lásce

Zdroj
V poslední soutěži na blogu jsem se vás ptala na to, co je pro vás láska. Sešly se mi samé krásné odpovědi a já tak začala přemýšlet o tom, co to vlastně ta láska je. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jestli ji vůbec poznám. Je už "tohle" ono? Říkala jsem si. Co když jsem bezcitná a lásku nepoznám? Co když nepoznám, že to je láska a uvědomím si to, až když uteče?

Ono je totiž těžké tu lásku vůbec najít. V té dnešní internetové době, kdy na ulici oslovují už jen úchyláci, je hledání drahé polovičky ztížené. Tak kde tedy hledat? Ve škole? V divadle? V práci? Mezi kamarády? Na dovolené? Na koncertě? Na výstavě? V baru? Na oslavě? Na seznamkách?

Jako malá jsem od babiček a tetiček vždycky slyšela tu slavnou větu "sedej panenko v koutě..." a často jsem si říkala, jak mě sakra ten můj princ v tom mém pokojíčku asi najde? Zároveň jsem slyšela romantické příběhy o tom, jak se ty babičky seznámily s dědečky. Doba byla jiná, těžká, ale zároveň jednodušší na seznamování. Chodilo se tančit a na zábavy a když se někomu nějaká holka líbila, ulovil si jí. Dneska, když se někomu nějaká holka líbí, tak o tom buď diskutuje na četu s jinými kámoši, nebo se "nechce vázat", protože co kdyby se mu náhodou zalíbila nějaká jiná holka, žejo.

Když už se vám podaří někoho najít, začíná ta část objevování a poznávání, osmělování a překonávání prvních trapných situací (tuhle část vůbec ráda nemám :D). Ale zároveň je to i čas rozhodování. Jak dlouho spolu zůstanete? Jste si "souzeni", nebo je to jen krátkodobý flink?

A pak se to jednoho dne stane, ani to třeba nečekáte. Najednou jste zamilovaní. Najednou víte, že ten úsměv není nic jiného než láska. Prostupuje celým vaším tělem. Někdy jsou to motýlci, jindy je to luxování s úsměvem. Někdy je to vztek, že jsou na zemi už zase další špinavé ponožky, jindy je to smutek, že se uvidíte až přespříští víkend. Jsou to němé chvíle mlčení, kdy je vám tak hezky, že nepotřebujete mluvit. Je to společné vstávání a společné usínání. Jsou to chvíle v teplákách před televizí společně pod dekou. Je to vzájemné soupeření o to, kdo bude mít nakonec poslední slovo. Kdo toho druhého víckrát rozesměje. Kdo tomu druhému dá víc péče. Je to pocit, jako by se vám trhalo srdce, když se máte odloučit. A je to nervozita, když se máte znovu vidět, i když se znáte už docela dlouho. Jsou to všechny malé chvíle poskládané do jednoho velkého a nekonečného puzzle, které dává smysl. Je to všechno a je to krásné... ♥



Jak jste se seznámili se svou láskou?



2 komentáře:

  1. Moc pěkné. Mě to soužití s někým ještě čeká. Nikdy jsem nebyla na týdenní vztahy. Dost často už při první společné řeči vím jestli mi ten člověk bude blízký nebo naopak, takže vždy zvažuji s kým budu trávit svůj čas nadále. Můžu ale říct, láska je slepá a spoustu špatných věcí dokáže pěkně zakrýt. Dříve či později na to stejně přijdeme.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně jsi to napsala, opravdu mně na ulici oslovují samí úchyláci :D já jsem se s mým mužem seznámila přes internet, setkali jsme se u koně na Václavském náměstí :D od té doby jsme spolu :) a motýlky v břiše jsem tehdy opravdu měla, jen jsem jim nepřisuzovala důležitost, protože David se mi vzhledově nelíbil :D až pak při rozhovoru jsem si všimla jak jemné a krásné ruce má...jak příjemný má hlas...jak píše Terezka, láska je slepá :)

    OdpovědětVymazat

If you don't have anything nice to say, say it sarcastically ;) Děkuji za komentáře, zlatíčka! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...