Bejt singl

Koukám se z okna kanceláře, jak venku svítí sluníčko. Dneska jsem už byla dvakrát na procházce, abych doplnila trochu vitamínu D. Mám ho totiž málo. Normální je 30, já mám 12. Čeho, to nevím. A tak jsem se rozhodla, že je čas to všechno začít pomalu měnit. Ani těch 10 tisíc kroků denně nedám. Dám polovinu a v devět padám na držku únavou. Moje první dnešní dopolední procházka byla za kamarádkou. Bydlí pět minut chůze od kanceláře. Přijdu k ní před barák, hledám zvonek. Není, píšu, že jsem tady.
"Jsem v práci, psala jsem, ať přijdeš ve středu."
Aha. Dneska je totiž úterý. Ale mám pocit, jako by tenhle týden trval už strašně dlouho. Dneska je to celý zvláštní.

A zítra je ten Valentýn.

Už čtrnáct dní mám rozepsaný tenhle článek, ale pořád jsem nepochopila, o čem vlastně chci psát. Neuchopila. V poslední době jsem viděla pár blogerkovských článků o tom, že jsou singl. Že jsou bez emocí. Že je to těžký. Že najednou nevědí, co mají dělat. Občas z toho mám pocit, že bejt singl je nějaká nemoc. Jako kdyby to určovalo všechna naše životní rozhodnutí. Jako by bejt sama znamenalo, že je člověk v něčem méněcenný.

Určuje to něco, ale nemělo by to určovat nás. Kdo jsme. Kde chceme být. Kolik toho chceme v životě dokázat.

Vůbec tomu, co ty holčičky píšou, nerozumím. A je úplně jedno, jestli jsem nebo nejsem singl. Je to proto, že umím být sama a radši přemýšlím nad tím, jestli jsem šťastná, než jestli jsem s někým. Protože bejt šťastná s někým ještě neznamená, že jsem šťastná doopravdy. Chápete, kam tím mířím? Nejdůležitější pro sebe samé i pro všechny budoucí i současné vztahy, je mít spokojeno v srdíčku. Ne nadarmo říká velký filozof RuPaul If you can't love yourself how in the hell you gonna love somebody else? Můžu mít ráda, když sama sebe ráda nemám?

Nejdřív jsem chtěla tenhle článek napsat filozoficky o tom, jak na tom, že někdo někoho nemá, nic špatnýho není. Pak jsem ho chtěla napsat vtipně, jakože je super být singl, protože si člověk může dát večer třeba celej dortík (nebo čočkovou polívku), nemusí zatahovat břicho a když si neoholí nohy, no co. Jenomže když máte někoho, s kým si ten dortík po čočkovce můžete dát, nezatáhlý břicho nikdo neřeší a nohy si nakonec neholíte ani jeden... Pak bych mohla psát i o tom, proč je to smutný. Že jste na všechno sami. Že se nemáte komu vypovídat. S kým jít do kina. Jenomže tohle všechno jsou jenom generalizovaný lži, který takhle nefungujou. Protože sice můžete být ve vztahu, ale on s vámi stejně nikam ven jít nechce a už vůbec nepotřebuje slyšet vaše historky o tom, co říkala kolegyně v práci. Nebo naopak nikoho nemáte a užíváte si to tak mocně, až vám zadané kámošky závidí.


Takže tohle nakonec vůbec nebude zamýšlecí a moudrý článek. Je to jen takový shluk myšlenek na tohle téma, které nemá řešení. Copak jsem snad někdo povolaný, kdo by vám měl radit o tom, co ve svém životě dělat? Zvlášť, když sama občas nevím.

Pokud se trápíte tím, že jste singl a ještě ke všemu teď na Valentýna, zamyslete se nad tím, proč vás to tak trápí. Protože všechny kámošky někoho mají a můžou si dávat fotky na Instáč? Protože toužíte po lidské pozornosti? Protože je vám smutno a chtěli byste se k někomu přitulit? Protože vám v srdíčku něco chybí? A nebylo by fajn, kdyby vám v srdíčku radši hořel plamen zapálení pro něco jiného?

Do dušičky vám nevidím a nevím, co je ta temná potvůrka, která vás hlodá a trápí. Ale vím, že dokud tohodle sabotéra nepřeperete, je jedno, jestli budete singl nebo ve vztahu, pořád to bude stejné. Alespoň u mě to tak je. Kolikrát se vám stalo, že jste se nedokázali smát s ostatními, protože vám prostě nebylo veselo? A tak je to i s láskou. Pokud ji nedokážete dám sama sobě, těžko se vám bude rozdávat všude okolo.

A teď by mělo přijít to závěrečné shrnutí. Místo toho jsem se slavnostně polila kafem a jako strejda Sokrates vím, že vlastně nic nevím. Ale dokud nepoznám pořádně sama sebe, budu jen bloudit v kruhu a opakovat stále stejné chyby kolem dokola. A dokud se z nich nepoučím a z toho bludného kolečka nevyskočím, nebude mi dobře. Tak ať je nám prosím hlavně dobře na tom srdíčku.



Komentáře

  1. Moc hezký článek :) Upřímně taky nechápu ta holky, co si pořád stěžujou, že nikoho nemají...Jako jo, je to hezké mít se ke komu vracet domů, s někým sdílet lásku apod., ale přece to není něco, co musíme mít za každou cenu ne? Až to přijde, tak to přijde :D

    Praguetales

    OdpovědětVymazat
  2. Napsala jsi to krásně! Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli nejsem smutná, že nikoho nemám a ještě k tomu na Valentýna budu sama...:D. Tak jsem jí řekla, že nebudu sama, že budu s kamarádkou a že nechápu, proč bych měla být smutná. Umím být šťastná i bez kluka a až jednou přijde, bude to super, ale mezitím hodlám normálně žít:D.

    Windy pink style

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkně napsaný článek. :) Já jsem sama pořád, vždycky jsem si vystačila a Valentýna nijak neřešila, ale v poslední době (asi jak stárnu či co) si říkám, že by přece jen bylo fajn mít někoho po svém boku. Ale říkala jsem si přesně to, co ty, že se musím naučit mít ráda hlavně sama sebe. Neřešit, že se mi na sobě třeba něco nelíbí, naopak uvědomit si ty kladné stránky a co všechno pozitivního v životě mám, v čem mám štěstí a podobně. Pokud je někdo jen klubíčko negativity a zatrpklosti, láska se mu raději vyhne obloukem.

    OdpovědětVymazat
  4. Já toho Valentýna nějak neřeším. S manželem ho neslavíme, je to jako jiný den. Člověk jde do práce, domů přijde unavený. Kdyby bylo aspoň volno. :-D :-D :-D Jinak pěkně napsáno. Bavilo by mě, kdyby jsi to napsala vše tou vtipnou formou. :-)
    welcometomyworld

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář ♥